Dýchání do břicha vs. do hrudníku

Mnoho lidí, kteří cvičili jógu a přijdou k nám na lekce, bývá překvapeno, že se dýchá do hrudníku. Myslím si, že je to tím, že v Čechách měla na vývoj jógy veliký vliv kniha André van Lysebetha, která zde vyšla už v roce 1972.1 André van Lysebeth zde popisuje „plný jógový dech“, jehož nedílnou součástí je právě nádech spojený s vyklenutím břicha ven. Zde je obrázek z této knihy, který to ilustruje:

 

dychani1
Dýchání do břicha: 1. Výdech, 2. Nádech

Tato kniha měla na vývoj jógy v Československu nesmírný vliv a do značné míry pak byl tento způsob dýchání nerozlučně spojen s jógou a halvně s praxí ásan.2 Koneckonců i já jsem s touto knihou začínal a věřím, že i hodně z vás podle ní cvičilo nebo stále cvičí.

Nevím, jestli to samé platí i v zahraničí. V Čechách měl podle mého názoru velký vliv Svámí Šivánanda3 (jehož spisy vycházeli v samizdatech) a pak právě Lysebeth (který vyšel oficiálně). Ale v jiných zemích (hlavně těch západních, kde nebyl boj s cenzurou) byli oblíbení zase jiní autoři (ve Francii např. B. K. S. Iyengar). Každá země to asi měla trochu jinak. Každopádně v Československu se, se alespoň dle mého názoru, díky Lysebethovi „úplný jógový dech“ pevně usadil v ásanové praxi.

Ovšem André van Lysebeth napsal ještě další knížky. Ty v době komunismu příliš zaváněly duchovnem, a proto jejich překlady vyšly až na konci 90. let. Jednou z nich je i „Pránájáma, technika dechu“4. Pro aštángisty je zajímavá mimo jiné i tím, že je v ní několik fotografii Pattabhiho Joise ještě v době, kdy ho nikdy z Ameriky neznal. André van Lysebeth zde mluví také o dýchání do břicha:

Na Západě je dobře známá technika úplného jógového dýchání, ale přesné a úplné poučení o neobyčejně aktivní úloze břišní stěny prakticky chybí. Je to poučení tím nezbytnější, čím se techniky pránájámy liší od západních představ, že břišní stěna musí zůstat při dýchání pasivní a uvolněná. Když břišní stěna bez odporu povoluje tlaku, kterým bránice působí na vnitřní orgány, umožňuje břišní dýchání, kterému se tak mimochodem říká proto, že je doprovází uvolnění břicha.

(…)

Vlivem podobných děl a bez přesných pokynů se i u mnoha žáků jógy rozšířila představa o úloze břišní stěny, podle níž se během břišní fáze nádechu musí břišní stěna uvolnit a břicho nafouknout. Hlavně muži dýchají tímto způsobem, protože ženám v tom brání snaha líbit se („štíhlá linie“!): velice nerady uvolňují břišní stěnu, aby neměly břicho. Vážené dámy, „štíhlou linii“ jsem dal do uvozovek bez ironie, protože vaše starost o vzhled vás přibližuje pravdě víc než pány, kteří břišní stěnu nechávají ochabnout.

(…)

Význam kontroly břišní stěny jsem nejjasněji pochopil během cvičení v Aštángajóga Nilajam v Maisuru pod vedením K. Pattabiho Joise. Spatřil jsem tam tohoto učitele kontrolovat napětí během pránájámy, zejména stlačováním palců břišní stěny nad stydkou sponou, u úponů velkých přímých svalů, aby se ujistil, že toto napětí je správné (viz foto).5

Všechny tyto citáty pochází z kapitoly, kde André van Lysebeth podrobně rozebírá nejen techniku dechu „s kontrolovanou břišní stěnou“, ale i její fyziologické přínosy. Ty určitě stojí za pozornost, ale nechci zde přepisovat celou kapitolu 🙂  Pro ilustraci tedy alespoň ještě jeden citát:

Podívejme se teď, k čemu dochází u osob, které opravdu dýchají pouze břichem a jejichž břišní stěna ochabla a uvolnila se – u většiny mužů. Tento stav vede k mnoha nepříjemným důsledkům. Protože orgány už nic nedrží na jejich místech, téměř vyčnívají z pánve v beztvarém pytli, jímž se stalo břicho. Vnitřnosti se stále větším objemem se překrvují a jejich váha stále víc roztahuje břišní stěnu. Je to bludný kruh! Krevní městnání zabraňuje správné funkci orgánů. Trávicí trubice, zejména tlusté střevo, je přeplněna zbytečnou zátěží z nahromaděných zbytků několika jídel, ale i z plynových „kapes“. Tuky se vrhají na zbylý upotřebitelný obsah.

Ovšem Lysebeth také varuje před přílišným, křečovitým stahováním břicha.

Ani Lysebeth není první, kdo se zabýval různými způsoby dýchání. Citoval jsem ho zde především pro to, že jeho popis je asi nejpodrobnější a také proto, že v Čechách má stále (a zaslouženě) velkou autoritu.

Nejstarší vysvětlení, proč dýchat se zpevněným břichem a roztahovat žebra jsem našel u Savámi Kuvalajánandy (Swami Kuvalayananda) (1883 – 1966). Z jeho životních dat si můžeme všimnout, že byl současníkem Šrí Krišnamáčárji. Dokonce byl svého času daleko známější autoritou v oblasti jógy. Právě on a Šrí Jógéndra byli dva první učitelé, kteří ve 20. letech 20. století začali s popularizací jógy. Svámí Kuvalajánanda byl do jógy zasvěcen tradičním způsobem Paramahamsou Madhavdásdžím (o kterém se jinak mnoho neví). Věřil, že aby jóga mohla pomoci současnému světu, je nutné přinést i vědecké výsledky o její účinnosti. A proto ve svém Ášramu v Lonavle založil vědecký institut, které funguje dodnes a provádí výzkumu jógových cvičení podle západní vědecké metodologie. Byl tak vůbec prvním, kdo přísně vědecky zkoumal jógové techniky. Někdy se mu proto vyčítá, že z jógy vytěsnil její duchovní aspekt na úkor důrazu na měřitelné (tj. fyziologické) výsledky. Není to ale pravda. Svámí Kuvalajánanda považoval jógu za svrchovaně duchovní disciplínu. Jen ve svých publikacích se omezoval na fakta, která šla prokázat (vždy také ve svých knihách odlišuje popisy praxe pro „zájemce o tělesnou kulturu“ a „duchovní kulturu“).

Svámí Kuvalajánanda napsal celou řadu článků a několik knih. První z nich začali vycházet už od roku 1924, kdy založil vědecký časopis Jóga Mímánsa (Yoga-Mimamsa). Tj. v době, kdy ještě ani Krišnamáčárja neučil v Maisúru. V jeho knize Pránájáma6 se o dýchání můžeme dočíst:

Zvláštní pozornost bychom měli věnovat břišním svalům. Měli by být drženy pod kontrolou s jemnou kontrakcí, která by se měla držet po celý nádech. Obr. 32 ilustruje tuto kontrolu. Lépe to můžeme vidět na obr. 33, který ukazuje pohled ze strany. Obr. 34 představuje kontrolované břicho na konci nádechu. A opět si můžeme udělat lepší představu z obr. 357, kde je tato pozice z bočního pohledu. Západní zájemci o kulturu těla radí svým následovníkům, aby při nádechu břicho vystrkovali ven. Podle našeho názoru je to kvůli milné představě, že vystrčením břicha pojmou větší množství čerstvého vzduchu a tím následně kyslíku. Ovšem z laboratorních výsledků, které jsme získali v našem Ášramu, jsme zjistili, že to je chybný úsudek. Faktem je, že kontrolované břicho umožňuje nadechnout více kyslíku než vystrčené břicho. Co se týká nervů, tak kontrolované břišní svaly mají rozhodující výhodu oproti vystrčenému břichu, kdy jsou svaly zcela povolené.8

evernote-snapshot-20170216-132200

V jiném článku shrnuje výzkum ohledně dýchání takto:

Pro nádech byla propracována dvě stanoviska. Západní dechová tělovýchova doporučuje, aby břišní svaly byly uvolněny a nafoukly se tlakem vnitřností odtlačovaných dopředu a k dolní části břicha. Technika jógy vyžaduje, aby tyto svaly zůstaly stažené.

Západní lékaři tvrdí, že nafouklé břicho dovoluje bránici klesnout ještě níž, což prý zajišťuje větší hrudní kapacitu, tedy nádech s větším obsahem vzduchu. Podle nich kontrolovaná břišní stěna brání tomuto poklesu bránice a vede k menšímu hrudnímu rozšíření, tudíž ke sníženému přísunu vzduchu. Vykonali jsme mnoho pokusů a zjistili jsme, že toto západní tvrzení je více domněnkou než skutečností. Z těchto pokusů jsme vyvodili, že prudký pokles vnitroplicního tlaku je větší při nádechu s kontrolovanou břišní stěnou než při nádechu s uvolněnou. Tyto výsledky nás přivedly k závěru, že plicní kapacita se během nádechu s kontrolovanou břišní stěnou zvětšuje mnohem víc než s uvolněným a nafouklým břichem.9

Důležité je i to, že Svámí Kuvalajánanda neměl žádnou spojitost s Krišnamáčárjou a určitě se dýchání neučil od něj. Nikde se o tom explicitně nezmiňuje, ale můžeme předpokládat, že tento způsob dýchání se Kuvalajánanda naučil už od svého učitele. Z toho můžeme vyvodit velmi podstatná závěr: Už v té doby existovali jógové tradice, které dýchali se zpevněným břichem. A navíc se zdá, že tento způsob dýchání byl běžnější. Popisy dýchání s uvolněným břichem jsou až pozdější. Navíc se většinou pojí s konkrétními technikami (nejčastěji dechovými nebo krijemi apod.) a nejsou doporučovány plošně pro praxi ásan. To vše přišlo až později.

Za pozornost stojí i opakované zmínky (viz citáty výše), že dýchání do břicha pochází ze Západu. To je obtížné doložit. A navíc se v jógové literatuře ustálil usus označovat cokoli nežádoucího za „Západní“ a proto bych tomuto tvrzení nepřikládal historickou váhu. Jeho hlavní smysl je v tom, že toto dýchání bylo chápáno jako něco, co k józe nepatří významnými učiteli jógy (ale ne nutně všemi).

Závěrem by mělo být asi toto:

1) Je hodně dobrých důvodů proč dýchat s „kontrolovanou břišní stěnou“ a roztahováním hrudního koše.

2) Není to moderní způsob, ale naopak je (možná) původnější než břišní dýchání. Není možné dokázat, který je starší, ale přinejmenším je tento součástí jógových tělesných cvičení od doby, kdy máme spolehlivé záznamy.

3) Není mnoho důvodů proč dýchat s vypouklým břichem (a spíše jsou důvody proti tomu).

 

 

Poznámky

  1. LYSEBETH, André van. Jóga. 1. vyd. Praha: Olympia, 1972. Později vyšla tato kniha v češtině ještě pod názvem „Cvičíme jógu“ (Praha: Olympia 1988) a „Učím se jógu“ (Praha: Argo 1998). Ve francouzském originále vyšla v roce 1968.
  2. Lysebeth samozřejmě není jediný (ani první), kdo by dýchání do břicha popsal. Českoslovenští čtenáři ho mohli najít už v učebnici od Karla Wernera (WERNER, Karel. Hathajóga: základy tělesných cvičení jógických. 1. vyd. Praha: Olympia, 1969.), ale tam je tento způsob dechu spojen výhradně s pránájámou a nikoli s ásanovou praxí. Podobně je popsán i ve slovenské učebnici hathajógy od Aladára Koglera (KOGLER, Aladar. Joga: Základy telesných cvičení. 1. vyd. Bratislava: Šport, 1971.). Myslím, že by mohlo být zajímavé zmapovat učebnice hathajógy, které u nás za komunismu legální i ilegálně vycházely.
  3. Z něj vychází i zmíněná učebnice Karla Wernera.
  4. LYSEBETH, André van. Pránájáma: technika dechu. Překlad Jiří Našinec a Jiří Vízner. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-172-4.
  5. LYSEBETH, André van. Pránájáma: technika dechu. Str. 143-144 a 158.
  6. KUVALAYANANDA, Swami. Prānāyāma. Vyd. 12. Lonavla: Kaivalyadhama, 2016. ISBN 81-902803-6-8. (1. vydání v hindštině vyšlo v roce 1931.)
  7. Nascanoval jsem pouze obrázek 33, protože z něj je dostatečně vidět, o čem Svámí Kuvalajánanda hovoří.
  8. KUVALAYANANDA, Swami. Prānāyāma. Str. 75.
  9. Tento článek cituje právě Lysebeth ve výše zmíněné knize. LYSEBETH, André van. Pránájáma: technika dechu. Str. 154.