Příběhy o jóginech: Ádi Šankaráčárja

(Tato série článků původně vznikla pro časopis Jóga Dnes a vyšla asi před rokem. Postupně uveřejním všech šest dílů i zde.)

Tradiční jógové texty bývají většinou technické anebo filosofické. O slavných jóginech jsou zde nanejvýš stručné zmínky – nejčastěji pouze jména. Ovšem v lidové tradici najdeme celou řadu příběhů spojených s významnými jóginy minulosti. Bývají to zábavné příběhy, kde se to jen hemží zázraky, bohy i démony. V této sérii článků bychom si některé takové příběhy ukázali.

V minulém díle jsme si povídali o legendách ze života Pataňdžaliho. Končili jsme tím, že ve své druhé inkarnaci (podle Pataňdžali čaritra) byl Pataňdžali Svámím Góvindou, který byl učitel Ádi Šankaráčárji. A o něm si budeme povídat dnes.

Velká část z vás nejspíš Ádi Šanakráčárju zná, protože je jedním z nejznámějších indických duchovních filosofů. Hodně z vás si ale asi řekne, že Šanakráčája se přece věnoval védántě, ne józe, tak proč o něm mluvíme v seriálu o jóginech. Je to pravda, Šanakráčárja se věnoval védántě a ani se po něm nejmenuje žádná ásana. Ale jeho přítomnost zde má hned dva dobré důvody. Za prvé byl dle legend žákem inkarnace Pataňdžaliho, což samo o sobě je dobrý důvod. A za druhé se historicky védánta s jógou dost prolínaly. Jógové texty obsahují mnoho z učení védánty a na druhou stranu třeba právě Šankaráčárja měl údajně mnoho jógových nadpřirozených sil.

Ádi Šankaráčárja se čtyřmi hlavními žáky (Raja Ravi Varma, cca konec 19. stol, zdroj)

Co nám říká historie

Ádi Šankaráčárja byl nepochybně historickou postavou a máme zachováno mnoho jeho děl (a ještě více děl, která jsou mu připisována). O jeho přesných datech se vedou spory. Nejspíše se narodil v první polovině 8. století nebo o něco málo dříve (ale navrhovaná data jeho narození začínají rokem 509 před. Kr a končí u 788 po Kr.). Podle životopisů zemřel když mu bylo třicet dva let. Žil tedy poměrně krátce, ale za tu dobu stačil stihnout neuvěřitelné množství věcí. Jako první explicitně definovat učení duchovní školy zvané advaita védánta (doslova „ne-dvojná“ védánta). Mezi jeho nejvlivnější díla patří především komentáře. Jeho komentář k Brahma sútrám je zcela zásadní pro jakékoli studium (advaita) védánty. Stejně tak jeho komentáře k Upanišadám a k Bhagavad gítě jsou dodnes chápány jako hlavní autority v otázkách jejich výkladu. Existuje také komentář k Jóga sútrám, který je s Šankaráčárjou spojován.

Napsal také celou řadu filosofických děl, kde rozvíjel a definoval svoje učení. Ty se označují jako prakarana. A v neposlední řadě je také autorem velkého množství básní (stótra). My zde ovšem nechceme vykládat jeho dílo, ale spíše se podívat na jeho život.

Založil čtyři velké kláštery (matha) ve čtyřech částech Indie. Představení těchto klášterů si proto až do dnešních dnů berou jméno „Šankaráčárja“. Dnes tedy žijí minimálně čtyři Šanakráčárjové a aby se to nepletlo, tak ten první se označuje jako Ádi Šankaráčárja (První Šankaráčárja). My budeme v následujícím textu mluvit pouze o něm a budeme mu říkat buď Šankaráčárja nebo prostě Šankara (áčarja znamená učitel).

O Šankarově životě s jistotou víme jen málo. Existuje velké množství jeho životopisů (včetně minimálně dvou celovečerních filmů), ale ty vznikly až dlouho po jeho smrti. Zde budeme čerpat z asi nejstaršího a zároveň nejrozšířenějšího Šankarova životopisu, který se jmenuje Mádhavíja Šankaravidžaja (také Šankara digvidžaja) a byl sepsán snad ve 14. stol.

Narození a vstup do sannjásy

Šankaráčárja se narodil ve vesnici jménem Kaladi v dnešním státě Kérala. Jeho otec se jmenoval Šivaguru a matka Árjámba. Jeho otec zemřel, když byl Šankara ještě malý a starala se o něj matka. Šankara se vzdělával, jak se na bráhmana sluší, učil se Védy i filosofii. Toužil přijmout sannjásu, tj. odejít jako potulný asketa v oranžovém rouchu do bezdomoví a věnovat se pouze duchovnu. K tomu ale potřeboval souhlas své matky, která mu to nechtěla dovolit, protože po smrti jejího manžela měla jen jeho.

Jednoho rána, když se Šankara koupal v řece, chytil ho najednou za nohu krokodýl a stahoval ho do vody. Šankara rychle zavolal na matku, aby mu dovolila přijmout sannjásu, protože jinak umře s nenaplněným přáním. Árjámba si řekla, že teď nemá, co ztratit a dala Šankarovi své svolení. V tom okamžiku krokodýl Šankaru pustil a zmizel. Životopisci se přou, jestli to byl úskok ze strany Šankary anebo jestli to tak zařídil Bůh.

Šankara měl tedy povolení opustit domov a vyrazit do světa hledat svého učitele. Ale neodešel jen tak, slíbil matce, že kdykoli ho zavolá, tak k ní přijde a až zemře, vykoná také její pohřební rituály (což správně sannjásin nemá dělat).

Guru Góvinda

Šankara se toulal po Indii a hledal duchovního učitele. Nakonec narazil na poustevnu, kde žil svámí Góvinda zvaný Bhagavatpáda (někdy se mu také říká Góvindapáda apod.). Šankara poznal, že jde o inkarnaci samotného Pataňdžaliho (jak jsme si říkali minule). Uctil ho, jak se sluší a patří a pak ho oslovil (Mádhavíja Šankaravidžajam IV.95-96): „Klaním se ti, vtělení Šéšy, který je lůžkem boha Višnua, ozdobou Šivy a na jehož hlavě spočívá Země se všemi svými horami i řekami. Ty jsi také mudrcem Pataňdžalim, projevením Ádi Šéšy, jehož tisíc tváří vyděsilo jeho žáky a který proto přijal podobu s jednou tváří. Ty jsi Pataňdžalim, který sepsal Jóga sútry a také komentář k Pániniho dílu o gramatice.“ Šankara pak Góvindu požádal, aby mu předal učení o brahman (absolutnu). Góvinda se ho zeptal: „Kdo jsi?“ Na to Šankara odpověděl básní, která se později stala známá jako Dašašlókí. V ní postupně projde vše v tomto projeveném světě a dokáže, že tím nemůže být. Refrémem je: „Jsem to jedno, které zbývá, absolutno, to jediné jsem.“ Tato báseň je dodnes chápána jako výstižné shrnutí hlavních bodů učení advaita védánty.

Svámí Góvinda z toho poznal, že Šankara není jen tak obyčejný student. Rozpoznal, že jde o inkarnaci samotného Šivy, který si přišel pro iniciaci jen kvůli tomu, aby dodržel předepsaná pravidla a rozhodl se, že ho přijme za svého žáka.

Šankara pak u svámího Góvindy studoval několik let. Když Šankara studia dokončil, jeho učitel ho poslal do Váránasí, posvátného hinduistického města, které je také centrem indické vzdělanosti.

Váránasí – čandala v chrámu

Jednoho rána šel Šankara se svými následovníky ke Ganze, aby se tam vykoupal. V té době už začínal být známý, takže měl i první žáky. Najednou uviděli, že se k nim blíží čandala se čtyřmi psy. Čandala je ten, kdo je mimo kastovní systém (říká se jim také nedotýkatelní nebo nedotknutelní) a tím pádem se nacházejí de facto ještě pod spodinou společnosti. Pro bráhmana (příslušníka nejvyšší kasty) je znečištěním i pokud se ho jen dotkne čandalův stín. Šankara se svými společníky ho požádali, ať uhne z cesty (což tradičně příslušníci vyšších kast dělali, pokud se k nim nějakým nedopatřením připletl čandala). Ale čandala se podíval na Šankaru a řekl: „Toto tělo vzniklo a je tvořeno stejnými látkami jako tělo bráhmana, tak jaký by mělo smysl, aby uhýbalo? Pokud chceš, aby uhnul átman (Já), tak přece můj átman a tvůj átman je dle tvého učení totožný. Jak by se ve vědomí nedvojnosti (advaita) mohlo objevit rozdělování ‚Toto je bráhman, toto je čandala?‘ Je prostor ve zlaté nádobě jiný než v hliněná nádobě?“

Šankara se podivil, jak hluboké poznání tento čandala má a řekl: „Není nic jiného než stejné átman (Já, vědomí) ve všech bytostech. Stejné vědomí je ve Višnuovi i v mouše. Kdokoli dosáhl tohoto poznání je mým guruem, ať se narodil v jakémkoli těle.“ A poklonil se čandalovi, což bylo něco naprosto neslýchaného. V tu chvíli čandala zmizel a na jeho místě stál Šiva a místo čtyř psů měl čtyři védy. Požehnal Šankarovi a řekl mu, že má vskutku správné poznání a je nyní třeba, aby ho též sepsal, protože lidé toto hluboké učení Véd překrucují a matou. Doporučil mu, ať napíše komentář k Brahma sútrám, které sepsal Vjása. A pak zmizel.

Komentář k Brahma sútrám

Šankara se rozhodl, že tento komentář tedy musí sepsat. Váránasí je na to ale příliš rušné město, a proto se vypravil do Badrináthu (také známý jako Badrikášram), který je již v podhůří Himálájí. Zde mimo jiné v řece objevil podobu Boha přirozně vzniklou v černém kameni a tak je i Badrináth dodnes velmi oblíbené poutí místo a tento kámen je nyní v jeho hlavním chrámu. Šankaráčárja zde sepsal svůj obsáhlý komentář k Brahma sútrám. Dle legendy mu v té době bylo teprve dvanáct let (ale různé životopisy se v tom rozcházejí). Když se později vrátil do Váránasí a učil zde tento komentář; začal k němu docházet jakýsi starší sannjásin, kterého nikdo neznal a neustále se ptal na různé obtížné otázky. Šankara na všechny bez problémů odpovídal. Šankara nakonec poznal, že je to samotný Vjása, autor Brahma súter! Poklonil se mu a Vjásu mu požehnal a řekl: „Ty jsi jako jediný správně pochopil, co jsem psal v Brahma sútrách. Potvrzuji, že tvůj komentář je zcela správný. Nyní bys měl tento výklad šířit“. A potom, jak už to mají ršiové ve zvyku, zmizel.

Debatování

Šankara nešířil své učení pouze psaním, ale také debatováním se zástupci ostatní duchovně-filosofických škol. To byla v té době oblíbená kratochvíle vzdělanců. Taková debata měla svoje přesně daná pravidla a některé debaty trvaly klidně několik dní. Šankara byl legendárním debatérem a jeho slavná vítězství nad představiteli „konkurenčních škol“ jsou námětem mnoha legend. My si zde uvedeme jen jeden příklad.

Hlavním představitelem ritualistické interpretace Véd byl Mandana Mišra. Z pohledu této školy není hlavní poznání, ale vykonávání rituálů a dodržování předpisů Véd. Šankara se s ním pustil do debaty. Ten, kdo prohraje se měl stát žákem vítěze. Debatu soudcovala manželka Mandana Mišry Ubhaja Bháratí. Debata trvalo několik dní a nakonec Ubhaja Bháratí uznala, že Šankara v ní zvítězil a jeho argumenty vyvrátila tvrzení jejího manžela. Ale zároveň dodala, že je to jen částečné vítězství — pokud chce Šankara vyhrát úplně, musí v debatě porazit i jí, protože manžel a manželka jsou jedním. Sama byla velice vzdělaná a Šankara s debatou souhlasil.

Debata Ádi Šankaráčárji a Mandana Mišry (zdroj)

Předkládali a vyvraceli argumenty celých sedmnáct dní. Prošli všechny možné filosofické systémy a Ubhaja viděla, že Šankara ve všech vítězí. Proto navrhla, že nyní budou debatovat o káma šástře neboli nauce o sexuální rozkoši. Tohle bylo pro Šankaru poněkud obtížné téma, protože byl od mala sannjásinem a dodržoval celibát. Jenže je to také jeden z uznaných oborů a proto je o něm možno debatovat. Šankara tedy souhlasil, ale vyžádal si měsíc na přípravu.

Naštěstí měl Šankara také všechny nadpřirozené jógové síly. Proto se se svými žáky odebral do lesa, kde se v jeskyni posadil do meditace a svým duchem opustil tělo. To je zcela základní jógová dovednost. V jednom království zrovna zemřel král a Šankara rychle vstoupil do jeho těla. K údivu a radosti všech okolo se král najednou probral a opět se ujal svých povinností. Jako správný král měl i tento hned několik manželek a v jeho těle tak Šankara získal celou řadu zkušeností z oblasti sexuality aniž by přitom porušil svůj celibát.

Ministři krále, v jehož těle se Šankara nacházel, začali mít podezření, že něco nehraje. Král byl moudrý a spravedlivý, království prosperovalo i lid byl šťastný. Věděli, že takhle dobře může vládnout jen jógin nebo světec. Došlo jim, že jejich král asi opravdu zemřel a jeho tělo nyní ovládl nějaký jógin, který opustil své tělo. Mít moudrého a spravedlivého krále je naprosto ideální, a proto se rozhodli, že prohledají celý kraj, aby našli opuštěné tělo a zničí ho, takže pak onen jógin zůstane jejich králem. Zrovna ve chvíli, kdy našli Šankarovo tělo a chystali se ho spálit, se Šankara vrátil a stihl uniknout plamenům. Ministři se mu omluvili a Šankara jim odpustil, protože věděl, že jednali jen v zájmu království, a to byla jejich povinnost.

Pak se vrátil za Ubhaja Bháratí, aby s ní vedl debatu. Ta už na první pohled poznala, že Šankara získal dokonalou znalost káma šástry a rovnou ho prohlásila za vítěze.

Závěr

O Šankarově životě existuje ještě celá řada dalších příhod, ale ne pro všechny je zde prostor. Šankara vedl další debaty, ustanovil čtyři kláštry (matha), které vedli čtyři jeho hlavní žáci a cestoval po celé Indii. Nakonec se odebral na sever do Himálají do Badrináthu. Zde prý učil jóginy svůj komentář k Pataňdžaliho Jóga sútrám. Odtud pak odešel ještě severněji do Kédarnáthu. Ten už je vysoko v horách a byla tu taková zima, že ji Šankarovi žáci nemohli vydržet. Šankara proto poprosil boha Šivu a ze země vytryskl horký pramen, ve kterém se poutníci koupou dodnes.

Podle Mádhavíja Šankaravidžaja Šankara vlastně ani nezemřel. V Kédarnáthu k němu z nebes sestoupil zástup mudrců (ršiů) a bohů a řekli mi: „Splnil jsi úkol, pro který ses v tomto světě narodil. Prosíme, pojď nyní s námi do svého nebeského příbytku.“ Před Šankarou se objevil býček Nandi, na kterém jezdí Šiva, a on na něj vstoupil. Všichni bohové v čele s Indrou začali provolávat slávu a ze všech stran na Šankaráčárju pršeli květy z nebeských stromů. Šankara se změnil do své původní podoby boha Šivy a za provolávání „Harahara Mahádéva“ odjel do svého nebeského sídla.