Příběhy o jóginech: Dattátréja
(Tato série článků původně vznikla pro časopis Jóga Dnes a vyšla asi před rokem. Postupně uveřejním všech šest dílů i zde.)
Tradiční jógové texty bývají většinou technické anebo filosofické. O slavných jóginech jsou zde nanejvýš stručné zmínky – nejčastěji pouze jména. Ovšem v lidové tradici najdeme celou řadu příběhů spojených s významnými jóginy minulosti. Bývají to zábavné příběhy, kde se to jen hemží zázraky, bohy i démony. V této sérii článků bychom si některé takové příběhy ukázali.
Mnoho lidí, kteří se věnují józe, na západě o Dattátréjovi možná ani neslyšelo, ale tradičně bývá označován za krále jóginů. Je dokonalým jóginem a je ideálem všech sannjásinů (těch, co se zřekli světského života). Podle některých verzí legendy byl právě on učitelem Matsjéndranátha, o kterém jsme mluvili v lednovém čísle (tato tradice je rozšířená v Maháráštře). Také historicky nejstarší spis, který označuje svoje učení jako “hathajóga” se jmenuje Dattátréja jógašástra neboli Dattátréjovo pojednání o józe.1
Co se týče faktických informací, tak o Dattátréjovi nevíme bohužel vůbec nic. Objevuje se v různých spise – zmínky o něm jsou už v Mahábháratě. A je mu připisována hned několik spisů. Kromě výše zmíněné Dattátréja jógašástry, je nejznámější asi Avadhúta gíta neboli “Zpěv nepřipoutaného”, kde Dattátréja podává výklad o nedvojnosti (advaita)
Narození
O Dattátréjově narození existuje hned několik rozdílných verzích. Podle verze, kterou vyprávěl Svámí Šivánanda Sarasvatí byl Dattátréja synem védského mudrce Atriho a jeho ženy Anusaji. Nebylo to samozřejmě jen tak – většina legendárních jóginů se nenarodila obyčejně a Dattátréja není výjimkou. Mudrc Nárada jednou přišel za bohyní Lakšmí s malou kovovou kuličkou a požádal ji: “Lakšmí, prosím usmaž tuto kuličku, abych ji pak mohl sníst.” Lakšmí se mu vysmála, protože něco takového není možné. Nárada se stejnou žádostí přišel ještě za Sarasvatí a Párvatí, ale obě mu odpověděly stejně jako Lakšmí. (Lakšmí, Sarasvatí a Párvatí jsou manželkami tří hlavních hinduistických bohů: Višnua, Brahmy a Šivy). Nárada jim nakonec řekl: “Nedokážete to jen proto, že nejste dost oddané svým manželům. Anusaja, manželka mudrce Atriho, to určitě dokáže.”
Nárada proto zaletěl za Anusajou (mudrcové se stejně jako jógini pohybují převážně letem a Nárada obzvlášť) a požádal ji, aby mu usmažila kovovou kuličku. Anusaja to bezevšeho udělala a Nárada pak kuličku před překvapenými bohyněmi snědl. Nárada řekl: “Anusaja je vzorem oddanosti manželky svému manželovi a díky síle této oddanosti dokáže i usmažit kovovou kuličku.” Když se o tom dozvěděli manželé těchto tří bohyní, tj. Brahma, Višnu a Šiva, řekli si, že Anusaju také otestují. Přišli za ní v podobě tří žebravých mnichů a požádali ji, aby jim dala almužna nahá. Tohle byl samozřejmě chyták, protože oddaná manželka nemůžu jen tak chodit nahá před cizími muži, ale zároveň nemůžu odmítnou almužnu. Ať tak, či tak, prokázalo by se, že není dokonalou manželkou. Jak z toho ven? Anusaja ale měla takovou oddanost ke svému muži, že její silou změnila všechny tři bohy na nemluvňata a potom je nahá nakojila.
Když se Atri vrátil domu, Atri mu pověděla, proč tu najednou má tři děti. Mudrc hned poznal, že jsou to tři bohové a všechny je najednou obejmul a spojil je tak do jedné bytosti, která měla jedno tělo, tři hlavy a šest rukou. Tři bohové se pak objevili ve své původní podobě a požhnali Atrimu a Anusaje s tím, že tento jejich syn bude roven Brahmovi, Višnuovi i Šivovi a bude velkým mudrcem.
Život askety
Když Dattátréja dospěl, stal se potulným asketou, protože světský život ho pranic nelákal. Věnoval se intenzivně józe, ale měl problém, že z něj zářila aura tří hlavních bohů a proto ho neustále provázeli zástupy následovníků. Dattátréja se jich chtěl zbavit, aby měl klid, ale nedařilo se mu to. Jednou se šel třeba ráno koupat a když byl pod vodou vstoupil do samádhi a vydržel tam tři dny. Když vyšel z vody, ke svému zklamání zjistil, že tam na něj pořád čeká zástup lidí. Tak si řekl, že bude muset přitvrdit. Díky svým jógovým schopnostem si přičaroval láhev vína a mladou dívku. Pak vyšel z vody s dívkou v objetí a lahví vína v ruce. Když ho lidé viděli, pomysleli si, že klesl a už se józe nevěnuje a opusili ho. Dattátréja tak měl klid. Toulal se po celém světě bez jakéhokoli majetku. Proto bývá také označován jako avadhúta, tj. ten, kdo je dokonalé svobodný.
Dvacetčtyři učitelů
Nejznámější příběh spojený s Dattátréjou je jeho vyprávění o svých učitelých. Podle Bhágavata purány (XI. zpěv, tzv. Hamsa gíta nebo Uddhava gíta) potkal král Jadu Dattátréju, a i když nevěděl, o koho jde, viděl, že je dokonale nepřipoutaný a spokojený. Zeptal se ho: “Zatímco lidé jsou spalováni požárem touhy a závisti, tebe tento oheň ani nezahřívá. Jsi osvobozen od jeho žáru jako slon koupající se ve vodách Gangy. Ó bráhmane, řekni nám, kdo se tě tážeme, jak získáváš blaženost pouze ze svého Já, oproštěn od smyslových předmětů a žiješ osamělým životem” (Uddhava gíta II.29-30).
Na to mu Dattátréja vyjmenuje svých dvacet čtyři učitelů, od kterých se tomuto umění naučil. Jsou jimi: Země, voda, vzduch, oheň, prostor (obloha), měsíc, slunce, holub, krajta, oceán, můra, včela, včelař, slon, gazela, ryba, tanečnice Pingala, mořský orel (kurara), dítě, mladá dívka, výrobce šípů, had, pavouk a vosa bhramarakíta.
Dattátréja králi vysvětlí, co se od jednotlivých učitelů naučil: “Od země jsem se naučil trpělivosti i dobrotě. I když na ní lidé vyhazují odpadky, kopou do ní a všelijak se k ní špatně chovají, dává jim úrodu a živí je.
Od vody jsem se naučil čistotě. Jako voda čistí vše ostatní, tak i ten, kdo se očistil od sobectví, touhy, ega, hněvu, hamižnosti apod. očišťuje ty okolo sebe.
Vzduch pohybuje okolo různých předmětů, ale k žádnému nepřilne. Od něj jsem se naučil nepřipoutanosti, i když se pohybuji mezi lidmi.
Jako oheň jasně září, tak i mudrc by měl zářit svou moudrostí a askezí.
Mraky, vítr, hvězdy atd. jsou všechny obsaženy v prostoru, ale prostor se jich nedotýká. Tak jsem se naučil, že Já (átma) proniká vším a přitom se ničeho nedotýká.
Měsíc vypadá, že přibývá a ubývá, ale ve skutečnosti je vždy celý a jen stín země vytváří iluzi, že se mění. Stejně tak je i Já (átma) je neměnné, i když to vypadá, že prochází různými stavy od narození po smrt.
Jógin získává různé předmět, ale když nadejde čas, opět je posílá dál. Stejně jako slunce, které přijímá vodu, mění ji v mraky a z nich voda opět dopadá na zem.
V lese jsem jednou spatřil párek holubů i s mladými. Mláďata se chytla do ptáčníkovi pasti a holubice k nim byla tak připoutána, že se vrhla za nimi a holub byl tak připoután k holubici, že se vydal za ní a tak všichni skončili v pasti kvůli připoutanosti. Z toho jsem se poučil, že připoutanost je příčinou zkázy.
Krajta zůstává na jednom místě a sní to, co přijde. Stejně tak světec, který takto žije, by se neměl honit za jídlem a sníst to, co dostane. I pokud několik dní žádné jídlo nedostane, měl by s tím být spokojen.
Do oceánu se vlévají všechny řeky, ale on se nezmenšuje ani nezvětšuje. Stejně tak by mudrc měl zůstávat beze změny i prostřed příjemných a nepříjemných událostí.
Muž propadne vášni při pohlednu na krásnou dívku a tím se žene do záhuby, stejně jako noční můra, která se žene za plamenem a nakonec v něm shoří.
Včela létá z květu na květ a nelétá pořád k jednomu. I asketa by proto neměl chodit žebrat pořád do jedné domácnosti nebo jedné vesnice, ale měl by chodit žebrat na různá místa, aby nebyl přítěží. (Tradičně se rozlišují dva druhy asketů: jedni žijí jako krajta a zůstávají na místě (většinou kvůli tomu, že se věnují intenzivní praxi); druzí žijí jako včela, cestují a žebrají o jídlo.)
Slon se loví tak, že v době říje nekontrolovatelně touží po samičce a díky tomu ho lovci mohou snadno chytit. Od něj jsem se naučil vyhýbat se ženám.
Včela uskladňuje vše, co sesbírá, ale potom přijde včelař a připraví ji o to. Proto by si sannjásin neměl nic schovávat a hromadit. Hloupý lidí hromadí majetek, nikomu ho nedají a ani si ho sami neužijí, až je o něj připraví smrt.
Je potřeba ovládat svůj sluch, protože jinak člověk dopadne jako gazela, která se nechá chytit na zvuk lovcovi vábničky.
Ryba je ovládána svou chutí a proto se snadno stane obětí rybáře, který ji chytí na návnadu. Z toho jsem se naučil ovládat svůj chuť.
V království Vidéha žila tanečnice Pingala (tanečnice je eufemismus pro prostitutku). Jednoho večera se opět hezky ustrojila a čekala, jaký přijde zákazník. Doufala, že někdo bohatý a pořád chodila před dveře a zpět. Takhle až do půlnoci, ale nikdo nepřišel. Nakonec se vzdala očekávání a šla spát. Z toho jsem se poučil, že základem pro získání spokojenosti je opustit naděje a očekávání.
Mořský orel nesl kus masa a napadali ho jeho silnější druhové, dokud maso nepustil. Díky tomu jsem pochopil, že získat něco, co považujeme za drahé, je zdrojem utrpení a ten, kdo se všeho vzdá, dojde blaženosti.
Nestarám se o čest, zneuctění a ani netrpím strachem o majetek. Ke spokojenosti mi stačí mé vlastní Já (átma). Jsem tak bezstarostný jako dítě.
Jednou přišla do domu návštěva zrovna, když byli všichni pryč kromě mladé dívky. Potřebovala jim připravit pohoštění, ale zjistila, že ji přitom chřastí náramky na rukou. Pomyslela si: “Teď poznají, že jsem tu jen sama a budeme vypadat chudí, že nemáme na služebnictvo.” Proto si sundala náramky a nechala si jen dva. Ty ale pořád vydávaly trochu zvuku, tak si nechala jen jeden a zvuk ustal. Z toho jsem pochopil, že tam, kde pobývá mnoho lidí, nevyhnutelně bude docházet k neshodám. I mezi dvěma lidmi může dojít ke sporu a proto je lepší pobývat sám.
Jeden výrobce šípů byl tak zabrán do práce, že si nevšiml, když okolo jeho dílny prošel král s celým svým průvodem. Jóginovo soustředění by mělo být stejně tak silné a neměl by si všímat žádného vnějšího ani vnitřního vyrušení.
Had si nestaví svůj dům a vleze do jakékoli díry, která je k dispozici. Stavět si dům je jen plno starostí. Mudrc by měl přespávat v jeskyni nebo kdekoli se to zrovna hodí, jako had.
Stejně jako pavouk sám ze sebe vytvoří síť a hraje si sní a nakonec ji zase v sobě pohltí, tak i Bůh stvořil tento svět.
Vosa bhramarakíta vždy uloví brouka a nechá ho ve svém hnízdě. Ten nemá žádnou jinou možnost než neustále tuto vosu sledovat a zcela se na ní soustředit. Nakonec se na ní sám přemění. Z toho jsem se naučil, že se staneme tím, na co neustále myslíme. (Bhramarakíta je oblíbeným příkladem oddanosti a koncentrace, ale jde samozřejmě o mytologického tvora.)”
Co mne naučilo mé tělo
Když Dattátréja vyjmenoval králi všechny své učitele, pověděl mu na závěr, co ho naučilo jeho vlastní tělo:
“Toto tělo je mým učitelem, protože je příčinou mé nepřipoutanosti a rozlišování (mezi skutečným a iluzorním); protože se rodí a umírá, což s sebou vždy nese utrpení. S jeho pomocí dobře rozmýšlím nad základními principy (pravda apod.), ale přitom vím, že patří ostatním (zvířatům, která ho sežerou až zemře) a tak se toulám bez připoutanosti. (…) Když moudrý člověk získá po mnoha zrozeních toto velice vzácné lidské tělo, měl by rychle vyrazit na cestu k osvobození. Dříve než toto tělo padne, protože mu vždy hrozí smrt. Smyslová potěšení je dostupné v jakémkoli těle (ale osvobození jen v lidském).
– Uddhava gíta IV.25
Poznámky
