Proč se aštánga józe říká aštánga jóga

V současné době se jako aštánga jóga označují hlavně dvě věci: jednak systém praxe ásan (tělesných pozic) , pránájámy (dechovných cvičení) apod. podle K. Pattabhiho Joise a pak také přesněji „osmi dílnou jógou“. Nebudeme se zde zabývat detailní historií, ale abychom pochopili, proč se tento pojem používá pro tyto dvě oblasti, vezmeme to trochu chronologicky.

patanjali_statue
Moderní socha Pataňdžaliho v Haridváru (zdroj: wikipedia)

Pataňdžaliho aštánga jóga

Samotné slovo aštánga jóga (अष्टाङ्ग योग) doslova znamená „jóga [mající] osm částí“ a většinou odkazuje k textu známému jako „Jóga sútry“ (योग सूत्र), jehož autorem je Pataňdžali (पतञ्जलि).[1] Datace tohoto textu je problematická – když budeme konzervativnější tak řekněme 3. stol. po Kr.[2] Jóga sútry jsou velmi stručný text, který je sám o sobě místy těžko srozumitelný. Celkem obsahuje 195 aforismů (súter) a mimo jiné zde Pataňdžali popisuje i aštánga jógu. Těmito osmi částmi jsou:

  1. jama (यम) – doslova by se dalo přeložit jako „omezení“ či „zákazy“. Patří sem např. nenásilí, pravdivost, nekradení apod.
  2. nijama (नियम) – něco jako opak jamy, tj. „příkazy“. Patří sem např. dodržování čistoty, spokojenost, studium apod.
  3. ásana (आसन) – pozice těla – tj. to, co si dnes většinou spojujeme s pojmem jóga.
  4. pránájáma (प्राणायाम) – dechová cvičení, doslova „ovládnutí (či rozšíření) životní energie.“
  5. pratjáhára (प्रत्याहार) – stažení smyslů, vedení pozornosti dovnitř.
  6. dhárana (धारणा) – soustředění.
  7. dhjána (ध्यान) – meditace.
  8. samádhi (समाधि) – sjednocení, stav duchovního pohroužení.[3]

Když byste se zeptali někoho zběhlého v klasických jógových textech, co to je aštánga jóga, tak se mu jako první vybaví právě těchto osm pojmů. K Pataňadžliho Jóga sútrám vzniklo během let mnoho komentářů a značně ovlivnili Jógu jako indický filosofický směr.
Samotné Jógy sútry nebyly historicky tak významné, jak by se mohlo dnes zdát. Fakticky praxi jógy ovlivnili jen málo. Ale zrovna aštánga jóga se objevila i v dalších textech. Mimo jiné třeba ve spise Jóga Jádňavalkja (योग याज्ञवल्क्य), který je přibližně z 10. nebo 11. stol.[4] O tom si ještě povíme víc později.

Zhoršující se reputace jógy

Do praxe jógy začali postupně pronikat další a další techniky většinou z tantrismu. Existovalo a existuje mnoho různých směrů z nichž některé nijak nenavazovali na Pataňdžaliho[5]. Také se pomalu začali rozvíjet různé ne-ortodoxní směry. Hodně z nich bylo cíleně zaměřeno proti autoritě bráhmanů, popírali Védy a jejich praxe zahrnovala pro tehdejší veřejnost odpudivé věci.[6] Ne úplně všechno byla pravda, ale časem se pojem „jógin“ začal v obecném chápání měnit spíš na „černokněžníka“, „žebráka“ až „teroristu.“ K tomu ještě existovali bojovní sádhuové (vesměs šlo o nága sadhuy), kteří se nechávali najímat jako žoldáci a Britové je označovali jako „jógini“. Později, když byli nuceni přestat bojovat, tak si (někteří) začali vydělávat předváděním triků na veřejnosti, „čímž se stali předmětem opovržení od mnoha skupin hinduistické společnosti a voyeurské fascinace či znechucení od Evropských návštěvníků.“[7] Dodnes se nám v češtině udržel tento význam ve slově „fakír“, které původně bylo synonymem pro jógina.[8] Tím vším se postupně hodně zhoršila reputace jógy. Mluvit v 19. století (nebo na začátku 20. stol.) o praxi ásan bylo stejné jako dnes mluvit o uctívání Satana. „Dokonce i dnes, když zlobivé děti nechtějí jít večer spát, rodiče je starší ‚přijde jógin a odnese tě.‘“[9] Jóga, a to především jóga zahrnující fyzickou praxi ásan (pozic těla), získala časem v očích veřejnosti velmi špatnou pověst. Při nejlepším byla považována za čarodějnickou techniku, která má přinést nadpřirozené síly a přinejhorším za heretické tmářství zrozené z pověr a bláznovství.[10]

20-fakirs
Fotografie zobrazující “jóginy” z 80. let 19. stol. Podle všeho jde o indické “modely”, které fotograf pouze nazdobil, aby vypadali exoticky (“jógin” vpravo má na sobě namalované proužky, které mají připomínat šivaistické značky, ale jsou udělány špatně a na špatných místech). Hlavní je, že takto si široká veřejnost (více méně) jóginy představovala. (zdroj: Smithsonian)

Krišnamáčárja a Pattabhi Jois a aštánga jóga

Na počátku 20. století začal pomalu „revival“ ásanové jógy. Ne, že by do té doby neexistovala, ale praktikovala ji jen hrstka lidí, kteří žili vesměs mimo civilizaci. Nyní se praxe ásan pomalu opět začala šířit mezi lidmi. Roli v tom sehrálo několik významných učitelů první poloviny 20. stol. (např. Šrí Jógéndra a Svámí Kuvaljánanda). Pro naši tradici je nejdůležitější Šrí T. Krišnamáčárja (1888 – 1989) a jeho žák K. Pattabhi Jois [Pattábhi Džóis] (1915 – 2009). Vývoj jógy ve 20. a 30. letech 20. století je nesmírně zajímavý, ale teď ho přeskočíme a zaměříme se jen na jednu věc. Jak jsme si výše ukázali, ásanová jóga měla v očích veřejnosti hodně špatnou pověst. Krišnamáčárja byl ortodoxní bráhman a neměl mnoho podivných technik, které se jógy dostaly, v lásce. V jeho chápání jógy mu proto hodně seděli „uměřenější“ přístupy, jako např. Jóga Jádňavalkja, která se nejspíš pro něj stala jakýmsi základem.[11] Jadňavalkja zde také popisuje stejnou aštánga jógu jako Pataňdžali. Jen je na rozdíl od Pataňdžaliho techničtější a popisují konkrétní praxe spíš než filosofické úvahy.[12]

Nejspíš proto i Pattabhi Jois v roce 1948 použil pojem „aštánga jóga“ při založení „Ashtanga Yoga Research Institute“ neboli „Institut[13] výzkumu Aštánga jógy.“ On sám (stejně jako Krišnamáčárja) nepoužíval žádné speciální označení pro to, co učil. Říkal tomu prostě „jóga“ nebo „ásany“.

Když pak někteří jeho studenti začali učit tento styl jógy na západě (konec 70. a začátek 80. let 20. stol.), nevěděli, jak ji označit. Protože znali název “Ashtanga Yoga Research Institute”, začali používat pojem „Aštánga jóga[14], i když ho Pattabhi Jois nikdy nezamýšlel jako označení stylu (navíc ani nechtěl vytvářet žádný svůj styl). Název stylu se tedy z toho stal víceméně náhodou.

Odbočka: Aštánga jóga vs. aštánga namaskára

Občas se můžeme setkat i s teorií, že Aštánga jóga (ta od Pattabhiho Joise) má svůh název od aštánga namaskáru. Aštánga namaskára (častěji spíš sáštánga namaskára, साष्टाङ्ग नमस्कार) je druh poklony, kdy se země dotkne všech osm částí těla, tj. rozplácnete se na zem (odborně se tomu říká prostrace). Tradičně je toto finální pozice i v súrja namaskáru (Pozdravu slunci) a mimo jógu se prý aštánga nasmákra a súrja namaskára používá jako synonyma. Protože pak systém přechodů mezi pozicemi v sedě vychází ze zkráceného súrja namaskáru, tak je prý pravděpodobné, že aštánga jóga se nejmenuje podle Pataňdžaliho aštánga jógy, ale podle aštánga namaskáru. Tato teorie má ovšem celou řadu hlubokých trhlin. První z nich je, že ani Pattabhi Jois ani T. Krišnamáčárja nepoužívali pojem “aštánga namaskára” pro označení “súrja namaskára“. To už by to pak spíš nazvali “súrja jóga”. Za druhé je hloupost nazvat styl jógy podle aštánga namaskáru, když v ní žádný aštánga namaskár není. V pozdravech slunce podle Pattabhiho Joise si totiž nikdy na zem nelehnete. Místo úplného položení na zem, zůstanete “ve kliku”, tzv. čaturanga (चतुरङ्ग). Jako aštánga zanemná “osm dílů (končetin)”, tak čaturanga znamená “čtyři končetiny”, takže pokud bychom postupovali podle logiky výše uvedeného argumentu, tak by nám vyšel název “čaturanga jóga”. A v neposlední řadě také víme, že označení “aštánga jóga” se pro tento styl začalo používat až na západě. Z toho myslím můžeme vyvodit jasný závěr, že aštánga jóga nemá s aštánga namaskárem nic společeného.

Problém: Aštánga jóga vs. aštánga jóga

Časem se ukázalo, že toto označení je velice matoucí, protože se to pletlo s Pataňdžalim, který se od té doby nebývale proslavil. Když byste ještě v 50. letech přišli někam na hodinu „aštánga jógy“, tak by nejspíš šlo o studium textů. Zatímco teď najednou přijdete na „aštánga jógu“ a všude tam lidi skáčou a dělají nejrůznější ásany apod. Proto někteří učitelé začali používat pojem Aštánga vinjása jóga. Z mého pohledu je tento pojem dosti nešťastný. „Vinjása“ je skutečně důležitý koncept pro jógu, jak jí učil Krišnamáčárja i Pattabhi Jois, ale týká se pouze ásan. Označení Aštánga vinjása jóga pak evokuje, že jde pouze o ásanovou jógu, tj. jógu, která zahrnuje pouze fyzické pozice. To pak jen posiluje nešvar dnešní doby, kterým je redukování jógy na pouhé fyzické cvičení.

Závěr: Aštánga jóga neexistuje

Na západě rádi třídíme věci do kategorií. Díky tomu i rádi rozdělujeme jógu na různé styly. Z toho, pak vznikají nesmyslné otázky typu: „Je tohle ještě aštánga jóga nebo ne?“ Na východě toto neplatí. Tam nikoho moc nezajímá jaký „styl“ jógy cvičíte, ale hlavní je, kdo je váš učitel (a kdo byl jeho učitel atd.). Větší důraz je na tzv. paramparu (परम्परा) tedy tradici předávání učení z učitele na žáka. Manju P. Jois (nejstarší syn Pattabhiho Joise) vždy zdůrazňuje, že „nic jako aštánga jóga neexistuje“[15]. Mnohem důležitější než styl jógy je učitel, od kterého se učíte. Definovat samostatný styl je totiž problematické. Částečně to funguje v prostředí jógových studií, kde se omezíme na ásany. Můžeme pak říct, že „Aštánga jóga je dynamickým stylem jógy, kdy na sebe jednotlivé pozice plynule navazují a jejich pořadí je pevně dáno v tzv. sériích…“ Ale úplná pravda to není, protože aštánga jóga vůbec nemusí být dynamická, ásany nemusí za sebou jít v sériích a navíc obsahuje jako svojí neoddělitelnou součást i praxi pránájámy a manter. Pro praktické použití se tento pojem hodí a tak ho používáme. Když ale zajdete ke dvěma učitelům na hodinu „aštánga jógy“ můžete zjistit, že se budou výrazně lišit. Neznamená to, že jeden by byl špatný a druhý dobrý (i když i to se může samozřejmě stát). Znamená to, že „styl jógy“ je prázdné slovo – to, co skutečně existuje jsou rozdíly mezi učiteli. Skutečně existují asi jen dva styly jógy: Iyengar jóga a Bikram jóga.[16] Oba mají totiž copyright na toto označení a můžete ho použít pouze, pokud vaše lekce splňují jasně definované podmínky. Pro nás ostatní je ale skutečný rozdíl v učiteli (a v tom, kdo byl jeho učitelem) spíš než v tom, jak daný styl označíme.

Poznámky:

[1] I když je populárně „aštánga jóga“ spojována právě s Pataňdžalim, tak podle všeho Pataňdžali není její autor. Přibližně ve stejné době, kdy vznikly Jóga sútry se „aštánga jóga“ objevuje také v Mahábhárátě a můžeme tedy předpokládat, že je to ještě starší tradice, která existovala ještě před Pataňdžalim i Mahábhárátou (viz též David G. White: The Yoga Sutra of Patanjali: A Biography. Princeton University Press 2014. ISBN 978-0691143774, str. 47).

[2] Datace se pohybují cca od 500 let př. Kr. až po 3. stol po Kr. D. Zbavitel a J. Vacek uvádějí, že „indologové ho většinou umisťují do druhého nebo třetího století našeho letopočtu“ (D. Zbavitel & J. Vacek: Průvodce dějinami staroindické literatury. Arca JiMfa 1996. ISBN 80-85766-34-5, str. 444).

[3] M. Eliade používá výraz enstáze – extáze směřuje ven, zatímco en-stáze dovnitř (viz M. Eliade: Jóga, nesmrtelnost a svoboda. Argo 1999. ISBN 80-7203-153-8, str. 70 aj.).

[4] Za zmínku stojí, že Jóga Jádňavalkja je starší než Hathajóga Pradípika.

[5] Např. Hathajóga pradípika uvádí jako původce jógy Ádinátha neboli Šivu, v Mahábhárátě se mluví o Hiranjagarbhovi a již zmíněná Jóga Jádňavalkja považuje za zakladatele právě ršiho Jadňavalkju (ten si ji naučil od samotného stvořitele Brahmy).

[6] Většinou sem patří sexuální techniky jako vadžrólí (वज्रोली, HJP III:83 an.) nebo sahadžóli (सहजोलि, HJP III:92an.) je nebo technika pití moči nazvaná amarólí (अमरोली, HJP III:96 an.). Ty byly natolik kontroverzní, že ještě dnes jsou z některých anglických překladů Hathajógy pradípiky vynechávány. V extrémních případech se objevili i praxe zahrnující pojídání masa z mrtvol, které prý i dnes provádí sekta aghóri (ale není jasné jestli to není jen povídačka).

[7] Mark Singleton: Yoga Body, the Origins of Modern Posture Practice. Oxford University Press, 2010. ISBN 978-0-19-539534-1. str. 40.

[8] Fakír (z arabštiny) je označení pro svatého muže, který se zřekl světského života, potuluje se a věnuje se duchovnu. Rozdíl mezi fakírem a jóginem byl pouze v tom, že fakír byl muslim (resp. súfi) a jógin hinduista. Ve všeobecném povědomí ale tyto pojmy dříve splývaly.

[9] David G. White: The Yoga Sutra of Patanjali: A Biography. Princeton University Press 2014. ISBN 978-0691143774, str. 67. Detailně se tímto obecným chápáním jógina zabývá Mark Singleton v první části své knihy Yoga Body.

[10] Viz např. popis siddhásany od Gustava Meyrinka (a to je až z roku 1923).

[11] Např. jeho syn T. Sribhashyam ve své knize Emergence of Yoga (Les Editiones Yogakshemam, 2015. ISBN 978-2-9544855-2-2) popisuje jógu, která úzce vachází právě z Jógy Jádňavalkji a za zakladatele jógy také považuje ršiho Jadňavalkju. Navíc jediné dva anglické překlady Jógy Jádňavalkji pocházejí od dvou dalších Krišnamáčárjových žáků (A.G. Mohan, T.K.V. Desikachar). atd.

[12] Můžeme se samozřejmě zeptat, zdali tedy Krišnamáčárja nevycházel spíš z Pataňdžaliho než z Jadňávalkji. To nemůžeme s jistotou říct, ovšem ve 30. letech  nebyly ještě Jóga sútry v Indii moc známé (paradoxně byly slavnější na západě). K tomu, že Jógy sútry Krišnamáčárja v té doby nejspíše moc neznal viz David G. White: The Yoga Sutra of Patanjali: A Biography. Princeton University Press 2014. ISBN 978-0691143774, str. 197-224.

[13] V Indii se pojem „Institut“ používá poněkud volněji než v Evropě, takže toto mohl být institut, i když to na začátku byl dům s dvěma pokoji (+ kuchyň a koupelna), kde Pattabhi Jois také bydlel s celou rodinou.

[14] Mark Singleton: Yoga Body, the Origins of Modern Posture Practice. Oxford University Press, 2010. ISBN 978-0-19-539534-1. str. 186.

[15] Viz např. http://helenclareyoga.com/2016/05/03/just-enjoy-yourself-no-such-thing-as-ashtanga-yoga/

[16] Teď existuje hodně nových stylů, takže nejspíš nebudou už jen tyhle dva.