Život Šrí Krišnamáčárji (2. část) – Tibet (či netibet?)

Datum, kdy se Krišnamáčárja vypravil za Rámamóhanem Brahmačárím (राममोहन ब्रह्मचारी), se v jednotlivých životopisech liší. Desikachar1 předpokládá, že to bylo v roce 1914 (po druhém pobytu ve Váránasí). A. G. Mohan2 soudí, že to bylo spíše v roce 1911. Každopádně měl Krišnamáčárja u svého učitele studovat celkem sedm a půl roku.

Pohled na Šimlu (pohlednice z 90. let 19. stol). (Zdroj: oldindianphotos.in).

Legenda praví, že Rámamóhan Brahmačárí žil u jezera Mánasaróvar (मानसरोवर), které se nachází v Tibetu. Krišnamáčárja se tam ale nemohl vypravit rovnou. Potřeboval totiž nejdříve povolení od britského místokrále, který v tu dobu pobýval v Šimle (शिमला)3 v podhůří Himáláje. Dostal tedy z Váránasí doporučovací dopis a vypravil se za místokrálem. Místokrál trpěl cukrovkou, a když se dověděl o Krišnamáčárjových doporučeních, tak se Krišnamáčárjiotázal, jak moc jógu zná. Krišnamáčárja odpověděl: „Možná neumím tolik, kolik by Indie potřebovala, ale myslím si, že ji rozumím dost na to, abych mohl učit cizince.“4 Místokrál se tedy od něj začal učit jógu a jeho zdraví se rychle zlepšilo. To místokrále potěšilo natolik, že nejen, že dal Krišnamáčárjovi povolení pro vstup do Tibetu, ale zařídil mu i doprovod. Nicméně požádal Krišnamáčárju, aby se každé tři měsíce vracel a opět ho naučil více jógy.

Chrám v Muktináthu dnes (foto Nirmal Dulal, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15297856)

Krišnamáčárja se tedy i s doprovodem vydal k jezeru Mánasaróvar. Zastavil se cestou také na známém poutním místě jménem Muktináth (मुक्तिनाथ, Muktinárájana) v Nepálu a blízko něj se vykoupal u pramene řeky Gandakí (गण्डकी) (také známí jako Gandak (गंडक) nebo Nárájaní (नारायणी)). Cesta trvala 22 dní a celkem ušel 211 mil (340 km).5 I dnes by to byla nesmírně náročná cesta, natož v tehdejší době.

Jezero Mánasaróvar (foto Jean-Marie Hullot – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=61362295)

U jezera Mánasaróvar se pak Krišnamáčárja setkal se svým guruem – Rámamóhanem Brahmačárím, který zde bydlel s celou svou rodinou. U něj se pak Krišnamáčárja učil jógu dalších sedm a půl roku (a každé tři měsíce chodil zpět do Šimly). (český překlad této části z jednoho životopisu Šrí Krišnamáčárji najdete zde).

Legenda má díry

Tato legenda o Krišnamáčárjově pobytu je nesmírně populární. Kromě toho, že podle ní byl Krišnamáčárja první, kdo strávil „sedm let v Tibetu“6, tak také dodává atmosféru tajemnosti. Ale celá legenda obsahuje hned několik nesrovnalostí:7

1. První z nich je zřejmá – to, že by se Krišnamáčárja měl vracet každé tři měsíce do Šimly. V té době byl přechod Himáláje doslova hazard se životem. Existovaly obchodní stezky, které vedly různými průsmyky, ale i ty byly riskantní. Navíc žádná taková stezka (pokud víme) nebyla mezi Šimlou a Mánasaróvarem (nejpoužívanější byla ta mezi Kalimpngem a Lhasou, tj. skoro na druhém konci Indie). Za sedm let by tuto cestu musel Krišnamáčárja vykonat dohromady padesátšest krát (dvacet osm krát tam a dvacet osm krát zpět)! Ještě k tomu měla jeho první cesta trvat 22 dní, to znamená, že by z každých tří měsíců byl měsíc a půl na cestě. Pokud měl nějakou dobu strávit v Šimle, tak by u Mánasaróvaru pobyl jen asi měsíc a jel by zpátky. Nehledě na to, že by všechno to cestování muselo zanechat velké následky na Krišnamáčárjově zdraví (pokud by to tedy vůbec přežil).8 Sám Kausthub Desikachar píše: „Častokrát jsem se podivoval nad tím, jak Krišnamáčárja tuto cestu zvládl. Dokonce i dnes, kdy je dostupné mnohem pokročilejší vybavení, by byla podobná cesta považována za náročnou a vyčerpávající.“9 Zároveň mu ale nepřijde zvláštní, že by tuto cestu měl Krišnamáčárja vykonat padesát šest krát za sebou.

2. Další z nich je méně zřejmá – trasa, kterou si Krišnamáčárja vybral. Většině z nás názvy míst, přes které Krišnamáčárja prošel, jen prosviští hlavou. Když se ale podrobněji podíváme na mapu, zjistíme, že tato cesta z Šimly k Mánasaróvaru byla asi stejně přímá, jako kdybychom jeli z Prahy do Berlína přes Bratislavu. Viz následující mapka:

3. Otázkou zůstává i proč vůbec jezdil Krišnamáčárja do Šimly za místokrálem. Vypadá to, že musel žádat místokrále o povolení vstupu do Tibetu. Jenže zrovna v této době byly vztahy mezi Tibetem a Brity natolik špatné, že by Krišnamáčárjovi vyšlo lépe jet do Tibetu jako Ind. V letech 1903-1904 proběhla totiž tzv. „Younghusbandova expedice do Tibetu“. V praxi tato expedice probíhala tak, že si plukovník Britské armády Francis Younghusband prostřílel s třemi tisíci muži cestu až do Lhasy a cestou zabili na tisíc Tibeťanů (včetně civilistů).

Titulek z novin: “Britská expedice narazila na obtíže při svém postupu do Tibetského hlavního města”. (Zdroj: wikipedia).

Younghusband si pak ve Lhase vynutil podepsání „Anglo-tibetské“ dohody (13. Dalajlama utekl do Mongolska), které měla Britskému impériu zajistit moc nad střední Ásií. Nic z toho neudělalo Tibeťanům velkou radost.10 Protože byl Tibet ústředním územím v boji o moc v Ásii, tak ho v roce 1910 napadli též Číňané (tehdy ještě dynastie Čching), kteří se zde pokusili vytvořit protektorát. Ten ale neměl dlouhého trvání (nepokoje začaly už v roce 1911 a čchingská armáda kompletně opustila Tibet v roce 1912).

V dané situaci je malá šance, že by povolení od britského místokrále a navíc britský doprovod Krišnamáčárjovi k něčemu byly. Je spíše pravděpodobné, že by ho s britským doprovodem do Tibetu vůbec nepustili.11

Tak jak?

Co víme s (alespoň nějakou) jistotou: Krišnamáčárjův učitel jógy se jmenoval Rámamóhan Brahmačárí a pocházel z Muktináthu v Nepálu. Tyto údaje uvádí sám Krišnamáčárja ve své knize Jóga Makaranda (Yoga Makaranda) z roku 193412 a není celkem důvod o nich pochybovat. Ale Krišnamáčárja výuka i cesty se museli odehrát jinak.

Naštěstí existuje i alternativní verze, která až donedávna byla pouze ústní tradicí. Osobně jsem o ní již také slyšel a myslím si, že je výrazně pravděpodobnější. Zmínil ji už i Eddie Stern v jednom komentáři:

Eddie Stern (komentář byl původně na blogu Jamese Russella).

Podle ní se Krišnamáčárja učil u Rámamóhana Brahmačárího někde v lesích u Váránasí (Benáres, Banáras). Zde se u něj učil těch sedm a půl roku. Najednou je situace mnohem jednodušší. Rámamóhana pocházel z Muktináthu, ale to mu určitě nebrání dorazit třeba někam do podhůří Himáláje na sever od Váránasí a zde se setkat s Krišnamáčárjou. Je to sice méně tajemná atmosféra, ale v praxi člověk často nemusí pro dobré učení cestovat na druhý konec světa.13

Neznamená to nutně, že by Krišnamáčárja v Tibetu nikdy nebyl. Je možné, že v Tibetu byl a že všechna výše uvedená místa navštívil (Muktináth i Mánasaróvar jsou pro hinduisty významná poutní místa a dodnes se jezdí poutníci), ale je málo pravděpodobné, že by je navštívil tak jak bylo výše popsáno. Možná to byly jiné cesty, které nebyly jednou velkou výpravou (je známo, že Krišnamáčárja v době prázdnin při studiu ve Váránasí rád jezdil do Himáláje).

Poznámka na okraj: Co se Krišnamáčárja u Rámamóhana učil

Toto je opět otázka, na kterou nemůžeme s jistotou odpovědět. Zajímavé je, že životopisy, které vydal Krishnamacharya Yoga Mandiram (KYM) to vždy uvádějí. A ještě zajímavější je, že se tyto popisy pokaždé v něčem liší. S každým dalším vydáním jsou detailnější a dramatičtější. Už David G. White14 si všiml, že je to nějaké podezřelé, protože Krišnamáčárja byl v době jejich vydání už po smrti, proto od něj tedy čerpat již nemohli. Navíc se popisy měnily tak, aby víc a víc připomínaly styl učení Desikachara a jeho syna. Jednu ze starších verzí si můžete přečíst zde. V pozdější verzi15 se už zmiňuje i o využívání pomůcek k provádění ásan apod. Navíc Kausthub Desikachar uvádí i dvě fotografie, které mají ukazovat rukopis s vyobrazeními ásan, který pro Krišnamáčárju zhotovila dcera Rámamóhana Brahmačárího:

Fotografie rukopisu, “kteýr pro Krišnamáčárjou zhotovila dcera Rámamóhana Brahmačárího”

Ty mají být jediným hmatatelným důkazem Krišnamáčárjova pobytu v Tibetu. Jenže nejspíš pocházejí ze spisu Šrí Tattvaniddhi16, který vznikl jako kompilát různých jiných textů v Maisúru někdy mezi lety 1811 až 1868. Viz tyto obrázky z textu v Maisúrské královské knihovně:

Výřez fotografie listu z rukopisu Šrí Tattvanidhi z Maisúru

Je tím pádem pravděpodobné, že tento rukopis si Krišnamáčárja z Tibetu nepřinesl. Je to spíše kopie toho, který se nacházel v Maisúrské knihovně, kde si ho Krišnamáčárja možná nechal okopírovat (nebo ho dostal darem atd.).17

Co bylo dál

Když Krišnamáčárja skončil svoje studia u Rámamóhana Brahmačarího dostal do svého gurua úkol, aby se snažil propagovat učení jógy. V roce 1918 (podle Mohana) nebo 1922 (podle Desikachara) se tedy Vrátil zpět do Váránasí, aby dokončil svá formální studia.

O dokončení studií a jógašále v Maisúru bude další díl.

 

Poznámky

  1. Všechny životopisy vydané KYM. Např. Sri Krishnamacharya – The Purnacarya (ed. Mala Srivatsan). Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 1997. Nebo: Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5.
  2. A. G. Mohan, Ganesh Mohan: Krishnamacharya, His Life and Teachings. Boston & London: Shambala 2010.
  3. V období dešťů se Šimla stala hlavním městem Britské Indie, protože je severně a i v tu dobu je v ní velmi příjemné klima. Britové totiž špatně snášeli velké vedro a vlhkost, které jinak v Indii panují.
  4. Sri Krishnamacharya – The Purnacarya (ed. Mala Srivatsan). Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 1997, str. 25.
  5. V tomto se různí životopisci shodují. Viz např. Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str. 57.
  6. Až v roce 1939 tam dorazil rakouský horolezec Heinrich Harrer, který o tom napsal knihu (Heinrich Harrer: Sedm let v Tibetu: můj život na dalajlamově dvoře. Překlad Arnošt Černík. Praha: IŽ, 1998. ISBN 80-240-0297-3.), podle které vznik i slavný film.
  7. Upozornil na ně David G. White a budu zde čerpat hodně z jeho knihy The Yoga Sutra of Patanjali: A Biography. Princeton University Press 2014. ISBN 978-0691143774.
  8. A k tomu bychom museli připočíst i praxi jógy, kterou by přitom taky nějak měl stíhat. A už Svátmárám v Hathapradípce upozorňuje, že není dobré, aby jógin příliš cestoval (I.61).
  9. Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str 57.
  10. Zajímavé je, že Younghusband měl ve Lhase zvláštní duchovní zážitek a i když byl do té doby tvrdý voják (nechal třeba střílet i do ustupujících tibetských vojáků apod.), tak průběhu „expedice“ později litoval a obrátil se na duchovno. Pořádal pak dokonce Mezinárodní náboženský kongres a psal knihy.
  11. Také známý britský mystik Paul Brunton se ve 30. letech chtěl vypravit k hoře Kailás v Tibetu, která je nedaleko jezera Mánasaróvar, a nebyl mu dovolen vstup. Konkrétní důvody jsou nejasné. On sám uvádí, že to bylo nejspíš kvůli tomu, že je Brit. Viz Paul Brunton: A Hermit in the HImalayas. Rider 2003 (1. vydání 1936). ISBN 9781844130429, str. 25 an.
  12. T. Krishnamacharya. Yoga Makaranda or Yoga Saram, First part. (př. L. Ranganathan, & N. Ranganathan). Online: https://drive.google.com/file/d/0B7JXC_g3qGlWM2IyOWNlNWEtZmU1NC00NmM0LTg2OTEtNWQxMzg0NDVjMmU4/view?usp=sharing
  13. Myslím, že tady hraje roli nějaký archetyp. Mnoho lidí má pocit, že když odjedou někam daleko, tak se tam dozví něco vzácného, co by se někde blízko dovědět nemohli. Pak lidi jezdí třeba nazdařbůh do Indie učit se jógu u průměrných učitelů (ti dobří se cizincům zpravidla špatně hledají) a vůbec si neuvědomují, že výborný učitel jógy může být třeba na Moravě. Také pořád máme pocit, že lépe zní „učil jsem se jógu v Rišikéši“ než „učil jsem se jógu na Spořilově“, i když ani jedno z těchto tvrzení není samo o sobě garancí kvality.
  14. David G. White: The Yoga Sutra of Patanjali: A Biography. Princeton University Press 2014. ISBN 978-0691143774.
  15. Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str 60.
  16. Anglický překlad i scan originálu: N. Sjoman, N.: The Yoga Tradition of The Mysore Palace. New Delhi: Abhinav Publications 1999.
  17. Zároveň jsou ale i zajímavé rozdíly mezi oběma rukopisy: Ten, který uvádí Kausthub Desikachar obsahuje podle všeho pouze obrázky. Na jeden list připadají čtyři pole, obrázky jsou v horních dvou a dolní dvě vždy obsahují zabělené obrázky. Není jasné, proč jsou spodní obrázky zabělené ani kdo je zabělil. Šrí Tattvanidhi má na každém listě vždy osm obrázků s textem. Oba rukopisy jsou si velmi podobné, ale zároveň se z neznámých důvodů liší (viz i zrcadlové obrácení na výše uvedeném obrázku). Možná by to stálo za prozkoumání, ale bohužel z Kausthubovi verzi jsou k dispozici pouze fotografie dvou listů a to je málo.