Život Šrí Krišnamáčárji (3. část) – konec studií a založení jógašály v Maisúru

Předchozí části:

Poté, co Krišnamáčárja ukončil studia u Rámamóhana Brahmačárího (buď v roce 1918 (podle Mohana) anebo v roce 1922 (podle Desikachara), pokračoval v akademických studiích v různých školách po celé Indii. Pořadí, kde a jak studoval není úplně jisté. Jeho hlavním místem studia bylo podle všeho Váránasí, ale studoval též v Patně, v Kalkatě (kde získal titul mímánsa tírtha), v Allahabádu, v Baródě (kde získal titul véda késarí a njája ratna) a také v Maisúru (kde snad ještě před odjezdem do Váránasí získal titul vidván). Některá tato studia proběhal ještě před jeho setkání s Rámamóhanem Brahmačárím, většinu titulů získal ale až po tom.

Šrí T. Krišnamáčárja

Podle životopisců chtěl totiž Krišnamáčárja dokončit své formální vzdělání a v průběhu cca dvou let složil velké množství závěrečných zkoušek. Nakonec Krišnamáčárja dosáhl hned několika titulů:

  1. Sámkhja jóga šikhámani
  2. Mímánsa vidván (před Tibetem, Maisúru)
  3. Mímánsa ratna (1924 Váránasí)
  4. Mímánsa tírtha (1923)
  5. Njájáčárja (1924 Váránasí)
  6. Njája ratna (1924 Baróda)
  7. Védántavágíša
  8. Védakésari (před Tibetem, Maisúru?)
  9. Jógáčárja1

V názvu titulů můžeme slyšet jména jednotlivých hinduistických filosofických škol (sámkhja, jóga, mímánsa, védánta, njája).2 Všechny by se daly přirovnat k dnešním vysokoškolským titulům (jako magisterské či doktorské) a i v tehdejší době to byl obdivuhodný výkon. Krišnamáčárja byl podle všech popisů doslova geniální student.

Jedna ilustrační příhoda: Krišnamáčárja dokončil čtyřleté studium pro titul mímánsa tírtha již za devět měsíců. Závěrečná ústní zkouška, při které má kandidát vyložit text a vést diskusi, měla trvat čtyři dny. Když zkoušející, Mahámahahópádhjája Ananthakršna Šástrí, vyslechl Krišnamáčárjův výklad Šábara Bhášji (jeden z komentářů k mímánse), tak zkoušku hned po prvním dni ukončil a udělil Krišnamáčárjovi titul. To bylo v únoru 1923.3

Vítězství mezi učenci

Objevila se i příležitost, kde mohl Krišnamáčárja předvést svou dokonalou znalost hinduistické filosofie. Zemřel král Vidžajanagaru Šrí Alaknárájana Gadžapathi Singh (Śrī Alaknārāyaṇa Gajapathi Singh) a objevil se problém, zda-li v rámci pohřebních rituálů bude nutno vykonat i speciální oběť zvanou Kúšmánda hóma (kūṣmāṇḍa homa, कूष्माण्ड होम) či budou stačit pouze mantry bez fyzického provedení oběti. Tato otázka se na pokyn královny dostala až do Hindu Dharma Samsthapana Comittee (což by se dalo přeložit jako „Komise pro ustanovování hinduistických předpisů“) ve Váránasí. Tato komise oslovila několik učenců, mezi kterými byl i Krišnamáčárja, aby za osmnáct dnů napsali na toto téma pojednání. Ten, kdo nejlépe odargumentuje svou pozici bude prohlášen vítězem. Celkem se zúčastnili tři učenci z jižní Indie a tři učenci ze severní. Vyhlášení vítěze proběhlo na Dašášvamédha ghátu (což je hlavní ghát ve Váránasí) za přítomnosti místních největších učenců. Krišnamáčárjovo pojednání bylo nakonec prohlášeno za nejlepší a byl mu za to udělen titul mímánsa ratna a njájáčárja.

Nabídka z Parakála mathu

Životopisy uvádějí4, že hned po zkoušce se Krišnamáčárja ve Váránasí potkal se svým strýcem, který mu doručil z Maisúru zprávu o tom, že představený Parakála mathu zemřel a Krišnamáčárja byl požádán, aby se stal jeho nástupcem. Bohužel žádný životopis neuvádí rok této události, ale naštěstí víme, že Šrí Vágíša Brahmatantra (Śrī Vāgīśa Brahmatantra) zemřel v roce 1925.5 Pozice představeného Parakála mathu je v tradici šrívaišnavismu velice významná a běžně se neodmítá. Krišnamáčárja ji však odmítl. Různé životopisy se rozcházejí ohledně důvodů, které ho k tomu vedly. Podle Desikachara6 to bylo proto, že svému učiteli slíbil, že založí rodinu a bude se věnovat šíření jógy. Pokud by se stal představeným kláštera, tak nemůže ani založit rodinu a ani by se nemohl věnovat józe, protože by se musel soustředit pouze na tradici šrívaišnavismu. Podle staršího životopisu7 to odmítl proto, že se chtěl ještě věnovat vzdělání.

Pokud skutečně Krišnamáčárja dostal tuto nabídku v roce 1925, tak ji zřejmě neodmítl kvůli touze po dalším vzdělání, protože se krátce na to oženil (viz níže). Pokud se hinduista ožení, přestává být brahmačárinem, tj. studentem a dostává se do dalšího životního období, kde je hospodářem (grhastou). Pak už není možné se vrátit a studovat, ale musí se starat o rodinu, pracovat apod.

Odbočka: B.K.S. Iyengar a Krišnamáčárja

Krišnamáčárja si vzal sestru B.K.S. Iyengara a později ho také učil jógu. Hodně západních životopisů Krišnamáčárji čerpá právě z toho, co řekl B.K.S. Iyengar8. Bohužel ne všechny tyto údaje jsou spolehlivé. Podle všeho se B.K.S. Iyengar s Krišnamáčárjou neměl moc rád. Není jasné proč.

B.K.S. studoval u Krišnamáčárji velice krátce. Sám o tom říká: „Studoval jsem s ním dva roky, když mi bylo čtrnáct nebo patnáct let. (…) Během těchto dvou let mě učil jen asi deset nebo patnáct dní…“9 Vypadá to, že Krišnamáčárja využíval svého mladšího příbuzného kvůli jeho ohebnosti na demonstrace ásan, ale jinak na něj spíš kašlal.

B.K.S. Iyengara ho ve svých knihách vždy nejprve chválí, jak to vyžaduje tradice, a hned potom zmíní, že ho nic neučil a jen ho pohlavkoval. Krišnamáčárja se ho také co nejrychleji zbavil tím, že ho poslal učit jógu do Púny (1937).

Mnoho údajů, které B.K.S. Iyengar uvádí, je nepřesných. Buď proto, že neměl Kričnamáčárju rád anebo prostě proto, že s ním nebyl až v takovém kontaktu, jak si lidé myslí. Např. B.K.S. Iyengar uvádí, že Pattabhi Jois nikdy nebyl „pravidelným studentem“ v Krišnamáčárjově jógášále.10 Nebo, že do Jógašály v Maisúru mohli jen členové královské rodiny a pouze několik málo dalších vyvolených.11 Také se díky němu rozšířil obraz Krišnamáčárji jako běsnícího a svárlivého muže, který na všechny řval anebo je rovnou pohlavkoval, nutí lidi dělat obtížné ásany bez vysvětlení apod. A v neposlední řadě i představa, že se Krišnamáčárja prudce změnil s příchodem do Madrásu.

Tyto informace jsou zajímavé tím, že se vyskytují pouze u B.K.S. Iyengara. Jiní studenti Krišnamáčárji nabízejí jiný pohled. Jenže B.K.S. byl na západě nejznámější, a proto se s ním dodnes pracuje jako s hlavním zdrojem. Všichni sice považovali Krišnamáčárju za velice striktního učitele (a tehdy bylo v Indii běžné, že učitel žáky pohlavkoval), ale pro nikoho to nebylo tím, že by byl zlostný apod. Většina ho vnímá jako sice přísného, ale uvnitř hodného člověka. Pattabhi Jois například řekl: „Byl velice přísný, ale jen kvůli dharmě (povinnosti). Chtěl, abychom byli ti nejlepší. Proto byl přísný. Chtěl, abychom vinjásy dělali perfektně. Pokud jsme udělali chybu, dělali jsme to stále znovu, dokud jsme to neudělali správně. Ale mimo učebnu to byl velice hodný člověk. Dával nám jídlo a učil nás šástry.“12

Také víme, že i v Maisúru u něj studovalo poměrně hodně hochů, mužů i žen, kteří nebyli z královské rodiny. Samotná jógašála byla založená pro chlapce z místní internátní školy (viz o tom později) a tedy nemohlo jít o chudáky, ale zase to nemohli být všichni členové královské rodiny. Navíc známe i mnoho dalších, kteří u Krišnamáčárji v této době studovali a rozhodně nebyli z královské rodiny (pár příkladů: třeba právě Pattabhi Jois, B.N.S. Iyengar, T.R.S. Sharma anebo dokonce i Indra Devi, která nebyla ani Indka atd.). B.K.S. Iyengar zde explicitně zmiňuje, že právě jógašála byla určená jen pro členy královské rodiny. Je ovšem pravděpodobné, že to bylo přesně naopak než píše, tj. že se v jógašále nikdo z královské rodiny jógu neučil. Můžeme totiž předpokládat, že Krišnamáčárja docházel přímo za mahárádžou do jeho paláce (jógašála byla v jiném paláci, než sídlil mahárádža), protože jógašála byla už při svém založení určena pro chlapce z internátní školy (viz dále). Navíc je těžké si představit, že by kdokoli z královské rodiny docházel někam ven na lekce jógy, když si mohl snadno zavolat Krišnamáčárju do královského paláce (takhle si např. volal mahárádža mladého Pattabhi Joise, aby mi ukazoval různé pozice13).

Nejspíš je ale pravda, že se takto Krišnamáčárja jevil B.K.S. Iyengarovi – nutil ho totiž dělat obtížné ásany (až si natrhl hamstring), nic moc mu nevysvětloval, pohlavkoval ho a obecně se k němu nechoval právě hezky. Nejspíš ho opravdu neměl rád (a B.K.S. zase jeho, ale nevíme, kdo s tím začal) a otevřenému nepřátelství bránily jen sociální konvence vztahu žáka a učitele.

Z toho důvodu zde sice budeme pracovat i s údaji od B.K.S. Iyengara, ale budeme je brát s rezervou.

Svatba a práce

Krišnamáčárja se oženil v roce 1925. Vzal si dívku jménem Namagiri, která byla starší sestrou B.K.S. Iyengara. Byl mezi nimi poměrně velký věkový rozdíl: Krišnamáčárjovi bylo třicet sedm14 a jí bylo dvanáct. V té době to nebylo neobvyklé (i když Krišnamáčárja byl na indické poměry docela starý ženich). Je důležité si uvědomit, že svatba byla primárně sociální svazek a novomanželé spolu po svatbě nežili. Šlo o to, že sehnat vhodného ženicha nebo vhodnou nevěstu nebylo (hlavně pro bráhmanské rodiny) snadné, a proto se udělala svatba a tím jste měli takovou „rezervaci“, ale novomanželé každý žili sami svým životem, dokud nebyla dívka dost stará. Až pak se přestěhovala k ženichovi (Krišnamáčárjovi a Namagiri se první dítě narodilo až v roce 1938).15

Krišnamáčárja a Namagiri (cca 70. léta?)

Tím pro Krišnamáčárju začalo období, kdy musel najít práci. O této době máme ještě méně informací než o předchozí a není úplně jasné, co Krišnamáčárja dělal. Nejspíš to bylo tak jako všude na světě: vystudujete školu, získáte hodně titulů a pak nemáte práci. Podle B.K.S. Iyengara proto Krišnamáčárja po svatbě pracoval na kávové plantáži v oblasti Hassanu v dnešním státě Karnátaka. Až v roce 1931 ho pozval právník jménem Seshachar do Maisúru, aby zde přednášel. Díky této přednášce se poznalo, že je učencem a tak dostal místo v místní Páthašále.

Podle Pattabhiho Joise byl Krišnamáčárja sponzorován úředníkem z Maisúru jménem N.S. Subbarao, aby jezdil po různých částech Indie a pořádal přednášky a ukázky jógy.16 To samozřejmě nevylučuje, že přitom nemohl pracovat na kávové plantáži.

Poloha Hassanu, Maisúru a Bengalúru podle Google Maps.

V roce 1927 se s ním Pattabhi Jois potkal právě v Hassanu, kam chodil do školy. Krišnamáčárja zde měl přednášku a ukazoval ásany. Pattabhiho to tak oslovilo, že za ním hned příští den ráno přišel požádal ho, jestli by ho nezačal učit. Krišnamáčárja mu řekl, ať přijde příští den v 7:30 (škola začínala v 10:30. Podle Pattabhiho vyprávění tam Krišnamáčárja učil také další studenty.17 Není ale úplně jasné, jestli ho takto Krišnamáčárja učil až do roku 1930 (kdy Pattabhi odešel studovat do Maisúru) anebo, jestli Krišnamáčárja byl v Hassanu jen na krátký čas.

Podle třetí verze Krišnamáčárja ani nepracoval na plantáži ani nepobýval dlouhou dobu v Hassamu. V roce 1926 se s tím totiž setkal ještě ve Váránasí přímo mahárádža (král) Maisúru, který sem přijel na své šedesáté narozeniny. Viděl, jaký je Krišnamáčárja učenec a zároveň věděl, že by se chtěl vrátit domů do Maisúru, tak ho pozval, ať jde učit na místní Páthašálu.18 Při tom mohl také jezdit po Indii a pořádat přednášky o józe (což určitě dělal ve 30. letech), takže mohl být v roce 1927 v Hassanu a potkat se s Pattabhi Joisem.

Založení jógašály v Maisúru

Tak jako tak to vypadá, že nejpozději v roce 1931 už Krišnamáčárja žil v Maisúru a učil na místní páthašále. Páthašála je doslova „místnost čtení19“ a je tím míněna tradiční univerzita, kde se vyučují jednotlivé školy hinduistické filosofie, védské rituály, sanskrt, recitace véd apod. Nevíme přesně, co zde učil Krišnamáčárja. Nejspíše jógu (a pravděpodobně včetně ásan) a mímánsu (protože v té dosáhl nejvíce titulů a nejvíc se s ní proslavil).

Džaganmóhanův palác dnes (je jen kousek od Parakála mathu) (zdroj: Wikipedia)

Později začal Krišnamáčárja učit jógu i v samostatné jógašále. Podle údajů v předmluvě ke Krišnamáčárjově knize Jóga Makaranda byla samostatná jógašála založena 11. srpna 1933 v Džaganmóhanově paláci (Jaganmohan palace).20 V oficiálním záznamech z paláce najdeme první zmínku v roce 1933/1934, kde se uvádí, že mahárádža založil jógašálu pod vedením Šrí Krišnamáčárji „pro podporu zdraví chlapců z Ursu.“21 Tato jógašála tedy sloužila pro chlapce, kteří chodili do „Sri Chamrajendra Ursu Boarding School“ (což byla místní internátní škola, ale bohužel se mi nepodařilo o ní zjistit více detailů).

Nevíme přesně, proč vlastně jógašála vznikla. Oslavné životopisy uvádějí, že to bylo tím, že mahárážda viděl jaký je Krišnamáčárja jógový génius a chtěl pro něj zřídit samostatnou instituci. B.K.S. Iyengar zmiňuje, že to bylo kvůli tomu, že Krišnamáčárja měl na své studenty v páthašále přehnané požadavky (prý odpovědi na jeho otázky nevěděli ani místní učenci) a ti si na něj stěžovali. Nemohli ho vyhodit (byl to přeci jen ctěný učenec), takže ho nakonec „převeleli“ na učení jógy.

Jedna z fotografií studentů Jógašály (z Krišnamáčárjovi knihy Jóga Makaranda, 1934). Je vidět, že většina studentů byli mladí kluci.

Je pravděpodobné, že platila spíše první varianta. V Indii byl v té době na vrcholu zájem o tělesnou kulturu. To začalo již v 19. stol., kdy se v Indii začal šířit západní tělocvik. Britové totiž své právo na kontrolu Indie často opírali o tvrzení, že Indové jsou taková neduživá rasa a sami by si ani nezvládli vládnout. Indové na to reagovali velikým zájmem o posilování a cvičení (je to podobné s naším vlasteneckým hnutím v 19. století a popularitou Sokola). V Indii se díky tomu zrodilo i několik světově proslulých siláků (např. K. Ramamurthy, Gholam R. Hind a další). Ve 20. století se ale objevila touha po „lokálním“ cvičení, protože většina tělocvičných systémů byla přinesena ze západu. Na tohle místo se jednak dostal indický zápas a pak také jóga. Na konci 20. let tak začali poprvé v historii vznikat „kurzy jógy“. Do té doby jste se jógu učili jen od gurua, ideálně někdo v jeskyni v Himálaji (nebo na nějakém podobném místě). Najednou jste mohli ve městech přijít na kurz. To byla veliká novinka a docela se chytla. Často se líčí, jak jóga v této době začala nabírat na popularitě, ale až tak horké to zase nebylo. I tehdy chtěli všichni především svaly a bylo jasné, že zvedáním činek je skutečně získáte, zatímco jóga byla spojována spíš s hubenými askety (a ani při nejlepší snaze vám z ní svaly nenarostou).

Krišnarádža Vadijar IV. (Krishnaraja Wadiyar IV) vládl Maisúru v letech 1894–1940. (zdroj: Wikipedie).

Maisúrský mahárádža měl velký zájem o všechny nové trendy a snažil se v Maisúru shromáždit různé tělovýchovné systémy. Patrně právě proto zde chtěl mít i jógu a tak nechal otevřít jógašálu. Stejný palác s Krišnamáčárjou sdílel např. i proslulý silák K. V. Iyer, který zde učil silový trénink. Jeden z tehdejších Krišnamáčárjových žáků, T. R. S. Sharma vzpomíná, že Iyerův silový trénink byl v Maisúru docela populární, ale jóga tolik ne. Jeden jeho kamarád, který chodil k Iyerovi si z něj dělal legraci, že chodí na jógu, která je pro slabochy.22

Předchozí části:

 

Poznámky

  1. Seznam titulů je podle A.G. Mohan: Yoga for Body, Breath and Mind. Boulder: Shambala 1993. ISBN 978-1-57062-977-8. Mohan zde uvádí pouze sedm. Titul njájá ratna a mímánsa vidván jsou zmíněn v Sri Krishnamacharya – The Purnacarya (ed. Mala Srivatsan). Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 1997, str. 33 a 18. Podle tohoto životopisu jsou také doplněny roky a místa, kde Krišnamáčárja těchto titulů dosáhl.
  2. I když se později tvrdilo, že Krišnamáčrája je též vaidja, tj. ájurvédský lékař, tak to nejspíš nebyla pravda. Víme, že Krišnamáčárja sice určitou znalost ájurvédy měl, ale nikde jsem nenašel zmínku o tom, že by ji někdy formálně studoval a dosáhl tohoto titulu.
  3. Sri Krishnamacharya – The Purnacarya (ed. Mala Srivatsan). Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 1997, str. 29.
  4. Sri Krishnamacharya – The Purnacarya (ed. Mala Srivatsan). Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 1997, str. 30.
    Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str 65.
  5. http://www.parakalamatham.org/Sri-Matham/Acharya-Lineage/32nd-Brahmatantra-Swatantra-Jeer-Swami
  6. Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str 65.
  7. Sri Krishnamacharya – The Purnacarya (ed. Mala Srivatsan). Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 1997, str. 31.
  8. Např. Mark Singleten: Yoga Body, the Origins of Modern Posture Practice. New York: Oxford University Press 2010. Nebo: Elliott Goldberg: The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice. Inner Traditions 2016. ISBN 978-1-620555675.
  9. Medin, R. Alexander. “3 Gurus, 48 Questions.” Nama Rupa, Fall (9), 2004, str. 9. Dostupné též: https://web.archive.org/web/20130307101611/http://www.namarupa.org/magazine/nr03/downloads/NamaRupa_03_02.pdf
  10. B.K.S. Iyengar: Aṣṭādala Yogamālā. New Delhi: Allied Publishers 2005, str. 53. Cit u: Mark Singleten: Yoga Body, the Origins of Modern Posture Practice. New York: Oxford University Press 2010, str. 189.
  11. B.K.S. Iyengar In: Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str 188.
  12. Pattabhi Jois in: Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str 93.
  13. Pattabhi Jois: Yoga Mala. New York: North Point Press 2010. ISBN 978-0-86547-751-3, str. xvii. (ve slovenském překladu: Pattabhi Jois: Jóga Málá. Bratislava: Sattva 2017. ISBN 978-80-972665-0-9, str. 19.)
  14. B.K.S. Iyengar (Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str 187.) uvádí třicet tři, ale to je určitě nesprávně.
  15. V hinduismu platí celá řada omezení, koho si kdo může vzít. Někdy bylo tak složité se v tom vyznat, že existovali profesionální “dohazovači”, kteří měli přehled a mohli zjistit, koho si můžete vzít a koho ne. Také bylo důležité provdat dceru. Pokud zůstala “na ocet”, tak její otec měl podle hinduistických dharmašáster (třeba Mánuova zákoníku) velký problém a navíc ho pomluví sousedi. Proto se často dělali zásnuby velice brzo (třeba když dětem byli tři roky). Nemohla se rovnou udělat svatba, protože ženich mohl zemřít jako dítě (úmrtnost dětí byla vysoká) a vaše dcera by pak byla vdova (a být mladá vdova v hinduistické spolčenosti byla doslova katastrofa). Když bylo jasné, že nastávající přežili do cca 12 let, tak se hned udělala svatba. Ale byla to jen společenská záležitost (o ty dva, co se brali vlastně vůbec nešlo – šlo o svazek mezi rodinami). Novomanželé pak žili zvlášť a až později se nevěsta odstěhovala k ženichovi (na naše poměry to bylo stejně brzy – většinou okolo šestnácti let). Více o hinduistických svatbách viz Hana Preinhaelterová: Hinduista od zrození do zrození. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-211-X.
  16. Mark Singleten: Yoga Body, the Origins of Modern Posture Practice. New York: Oxford University Press 2010. ISBN 978-0-19-539534-1, str. 177.
  17. Pattabhi Jois in: Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str 193.
  18. Takto to uvádí Mohan (A. G. Mohan, Ganesh Mohan: Krishnamacharya, His Life and Teachings. Boston & London: Shambala 2010.) i Desikachar (Kausthub Desikachar: The Yoga of The Yogi. Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 2005. ISBN 81-87847-25-5, str. 86.) a je to popsáno i v dokumentu Mysore Yoga Traditions.
  19. „Čtení“ je zde ve smyslu „čtení nahlas“, čímž se v první řadě myslí recitace Véd.
  20. Mark Singleten: Yoga Body, the Origins of Modern Posture Practice. New York: Oxford University Press 2010. ISBN 978-0-19-539534-1, str. 179.
  21. Tento záznam je v dokumentu Breath of The Gods a také ho uvádí Mark Singleton (Mark Singleten: Yoga Body, the Origins of Modern Posture Practice. New York: Oxford University Press 2010. ISBN 978-0-19-539534-1, str. 181.).
  22. Marek Singleton: Yoga Body, the Origins of Modern Posture Practice. New York: Oxford University Press 2010. ISBN 978-0-19-539534-1, str. 191.