Jóga nejsou jen ásany (3. díl) – další praxe

V předchozích dílech (první, druhý) jsme nejdřív probrali Pataňdžaliho a potom středověkou hathajógu. Teď se podíváme na praxe, které patří do jógy, ale nejsou specifické ani pro klasickou jógu podle Jóga súter ani pro hathajógu. Naproti tomu jsou univerzální a prolínají se všemi možnými tradicemi. Některé z nich jsou asi vůbec nejrozšířenějšími duchovními praxemi v Indii a přilehlých oblastech.

Jako v předchozích dílech to bude takový stručný přelet. Jde nám hlavně o představení jógové praxe v její šíři, spíše než o praktický návod.

Bráhman provádějící mantra džapu (pokud k počítání manter používáte korále (mála), nesmějí být vidět, proto přes ně má přehozenou látku). Z knihy The Sundhya, or, the Daily Prayers of the Brahmins
od Sophie Charlotte Belnos (1851) (zdroj: https://en.wikisource.org/wiki/The_Sundhya,_or,_the_Daily_Prayers_of_the_Brahmins)

Mantra džapa

Mantra džapa neboli opakování manter je nejspíš nejrozšířenější duchovní praxí v Indii a nejspíš také v celé Asii. V podstatě je to jednoduché – mantra je kratší nebo delší část textu, někdy jen soubor slabik, který nemá v daném jazyce žádný význam a tuto mantru pak mnohokrát opakujete dokola. Možná je tato praxe tak rozšířená právě díky její jednoduchosti – ne každý může dělat složité a dlouhé meditace či rituály, ale každý může opakovat mantru.

Slovo „mantra“ se často vykládá jako to, co chrání (trána) mysl (manas). Mysl má totiž ve zvyku do nekonečna větvit myšlenky. Jedna myšlenka se objeví, mysl se jí chytí a vytvoří hned několik dalších myšlenek, a tak to jde pořád dokola. Když ale zkusíme nemyslet na nic, tak je to takřka nemožné. Ale je snadné dát mysli mantru a mysl se jí chytí.

Samozřejmě i zde existují různé přístupy. Některé mantry jsou velice jednoduché (někdy jen jedna slabika), jiné jsou komplikované. A také jsou mantry samozřejmě různé podle kontextu. Na použití některých manter potřebujete zasvěcení, protože jinak nefungují, a na jejich použití se vztahuje mnoho pravidel, protože jinak mohou uškodit. Jiné naopak stačí prostě opakovat jako projev oddanosti Bohu a v tom případě není potřeba zasvěcení a ani příliš pravidel.

Tato praxe je tak rozšířená, že by dalo velkou práci najít jógina, který by nějakou mantra džapu nedělal. Dokonce i Pataňdžaliho Jóga sútry doporučují opakování mantry óm (I.28) a většina tradičních textů popisují pránájámu spojenou s praxí manter (nádech na 3 opakování mantry, zádrž na 12 opakování mantry atd.)

Džapa neboli recitace jméno Pána smývá z mysli všechny nečistoty a naplňuje ji blažeností. Sladí duši s Bohem a naplní ji Jeho přítomností. Způsobí její dokonalé spojení s Bohem.“ 1

 

Párájana

Védapárájana je recitace Véd. Recitace částí véd je součástí všech ortodoxních hinduistických obřadů (svatby, pohřební obřad, obřad za zemřelé atd.) a mezi základní povinnosti bráhmana patří naučit se přidělenou védskou sbírku nazpaměť (každý bráhmanský rod má přidělenou jednu). Na rozdíl od ostatních textů nelze Védy recitovat jen tak „jak nám zobák narost“. Recitace má velice přísná pravidla, protože při jejich dodržování zní text stejně jako před tisíci lety, a to má pro recitujícího i naslouchající mnoho pozitivních účinků (ty se vesměs odvíjejí od toho, že bohové také rádi této recitaci naslouchají). Také tato pravidla zajišťovala, že se text uchoval nezkomolený i pro pozdější generace.

Základních pravidel pro recitaci Véd je šest (Taittirjópanišad I.2.1): „Vyložme nauku o výslovnosti: výslovnost písmen, tón, délka, důraz, návaznost tonů, plynulost – to byla nauka o výslovnosti (śīkṣāṃ vyākhyāsyāmaḥ । varṇaḥ svaraḥ । mātrā balam । sāma santānaḥ । ityuktaḥ śīkṣādhyāyaḥ). Pod každým z těchto šesti pojmů se skrývá celý soubor pravidel. Nejobtížnější bývá většinou svara neboli tón. Každé písmene je možné vyslovit v nižším, středním nebo vyšším tónu. Které písmeno má jaký tón je dáno tradicí a je potřeba se to naučit rovnou s daným textem.

Recitace Véd byla velice důležitá pro Krišnamáčárju. Jeden z jeho dlouholetých žáků, Sriwatsa Ramaswami o tom často mluví: „Po dobu mého studia věnoval můj guru stejně času védské recitaci a studiu teorie (svádhjája) jako fyzickému aspektu jógy.“2

Mimochodem i recitaci Véd můžeme spojit s Jóga sútrami od Pataňdžaliho – náleží totiž pod svádhjáju neboli studium posvátných textů. Vjása ve svém komentáři přímo uvádí, že svádhjája je studium textů pojednávajících o vysvobození. Pro většinu bráhmanů pak svádhjája znamená v první řadě recitaci (adhjája) jejich (sva[šakha]) dílů Véd.

Profesionální véda-párájana hymnu  Šrí Rudram z Rg-védy:

Takhle například vypadá výuka recitace Véd (protože je potřeba přesně znát dlouhé texty, používají se různé pohyby rukou, hlavu apod. k lepšímu zapamatování):

 

Púdža

Púdža znamená „obřad“ (doslova „uctívání“) a skrývá se zde celá plejáda různých rituálů. Hlavní místo zaujímá především v bhakti józe neboli v józe oddanosti Bohu, ale nějaká forma púdžy je součástí každodenního života všech hinduistů.3 Klasická púdža v plném rozsahu má šestnáct kroků4:

  1. Áváhana (āvāhana) – přivítání a pozvání božstva, aby přišlo.
  2. Ásana (āsana) – nabídnutí „sedadla“
  3. Padja (padya) – omytí nohou.
  4. Nabídnutí vody na omytí hlavy a těla.
  5. Nabídnutí vody pro vypláchnutí úst.
  6. Snána / abhišéka (snāna / abhiṣeka) – rituální koupel.
  7. Vastra (vastra) – oblečení božstva.
  8. Mangalasútra (maṃgalasūtra) – nabídnutí posvátné šňůry.
  9. Anulépana (anulepana) – aplikování voňavek a čandanu (santalové pasty) a kumkumu (jemný prášek většinou červené barvy, dělá se jím tečka mezi obočí, na chodila apod.)
  10. Pušpa (puṣpa) – nabídnutí květin.
  11. Dhúpa (dhūpa) – zapálení vonných tyček, případně jiných vonných směsí.
  12. Árátrika / ártí5 (ārātrika / ārtī) – Ártí je nabídnutí posvátného ohně. Zapálí se ve speciální nádobě a s ní se pak několikrát zakrouží před božstvem (většinou se zapaluje kafr a pryskyřice).
  13. Naivédja (naivedya) – nabídnutí jídla.
  14. Namaskára / pranáma (namaskāra / praṇāma) – poklona.
  15. Parikrama / pradakšina (parikrama / pradakṣiṇa) – obejití božstva dokola, tak aby bylo po naší pravé ruce.
  16. Rozloučení – poděkování a rozloučení se s božstvem.

Málokdy má púdža všechny tyto kroky – většinou má pouze kroky č. 6 – 16. Některé mají méně kroků, ale existují i púdžy, které mají více kroků (zahrnují třeba krátkou meditaci, pránájámu, recitaci védských textů anebo zpívání kírtanu či bhadžanů).

Mnoho významných jóginů minulosti bylo též výzmaných bhaktů. Nejznámějším z nedávné minulosti byl asi Šrí T. Krišnamáčárja. Mnoho lidí se zajímá jen o jeho učení ásan, ale ve skutečnosti byla jeho hlavní praxí bhakti jóga a každý den se vykonával púdžu.

Tripundra (tři čárky) ze santalové pasty (čandan) a tečka u kumkumu na šivalingamu (Indie 2016).

Ártí v Ramanášramu u samádhi (hrobky) Šrí Ramany Maharšiho (leden 2017):

Toto je zase příklad méně ortodoxní (spíš volně tantrické) púdžy:

Kírtan (bhadžany)

Kírtana znamená „opakovat“, „říkat“ nebo „oslavovat“ (kírti = sláva)6a většinou se překládá jako „zpívání manter“. Tato praxe je podobně jako mantra džapa rozšířena po celá Indii. Recitace véd (védapárájana) má mnoho pravidel, vyžaduje znalost sanskrtské fonetiky a dlouhé studium. Proto se týká především vzdělanců. Zatímco kírtan nemá přísná pravidla a mantry můžete zpívat i se špatnou výslovností sanskrtu, a proto je obecně rozšířen mezi lidmi. Při kírtanu jde hlavně o opakování božího jména, protože jméno Boha v sobě pro mnoho tradic nese i jeho podstatu. Mnoho kírtanových manter je tedy jen souhrnem několik božích jmen (hara hara mahádév, haré ráma haré rama…, šrí krišna góvinda gópala atd.).

V praxi většinou někdo kírtan vede. Ten zazpívá určitou mantru nebo její část na libovolnou melodii a ostatní ji pak po něm zopakují. A takhle to jde pořád dokola. Někdy se tak jedna mantra zopakuje i víc než stokrát a rytmus se často zrychluje, takže ke konci už bývá kírtan hodně extatický.

Kírtan je vlastně taková mantra džapa jenom ve více lidech a s hudbou. Méně v ní jde o soustředěnou meditaci, ale více o vytržení (v bhaktických tradicích se říká, že pokud vám netečnou slzy oddaností, tak neděláte kírtan správně).

Bhadžany jsou podobné jako kírtan jen nejde o opakování jedné mantry pořád dokola. Bhadžany jsou duchovní básně či písně, které se zpívají – tj. není zde nikdo, kdo by to vedl a není zde ani nekonečné opakování jedné mantry pořád dokola. Většinou se takovéto básně / písně zpívají právě v průběhu púdžy.

„Boží jméno je váš člun, sankírtan váš vor. Přeplujte oceán samsáry s tímto člunem a vorem.“7

Kírtan je velice oblíbený už i na západě. Toto je nahrávka amerického umělce Krishna Dase:

Studium (svádhjája, šravana)

Nikdo učený z nebe nespadl a o jóginech to platí taky. Pokud chcete vykonávat jakoukoli duchovní praxi, musíte v první řadě vědět, jak a proč. Různé jógové tradice poměrně podrobně rozpracovaly „kartografii mysli“, aby se v ní mohl člověk při praxi orientovat. Je to podobné jako s mapou. Pokud se chci dostat z Prahy do Paříže pěšky, tak můžu vyrazit nazdařbůh, ale šance, že se mi to podaří je minimální. Pokud mám mapu, podle které se mohu orientovat, moje šance na úspěch výrazně stoupnou, a i cesta bude snazší.

V józe to znamená studovat různé duchovní texty spojené s danou tradicí a/nebo naslouchat přednáškám učitele. Některé tradice na to kladou veliký důraz (džňána jóga je na tom postavená), některé menší, ale žádná se neobejde alespoň bez nějaké formy studia.

Pro studium se používá mnoho termínů. Nejčastější asi je šravana, což doslova znamená naslouchání (buď promluvám anebo recitaci textů) anebo svádhjája. Tu jsme už zmínili výše u párájany. V Jóga sútrách svádhjája totiž zahrnuje: studium textů, recitaci a opakování mantry óm.

Studium textů i recitace by v ideálním světě měli být jedno a totéž. Bohužel dnes znalost sanskrtu upadá i v Indii a mnoho lidí umí texty recitovat, ale vůbec neví, co vlastně říkají.  „Svádhjája není jen recitace, ale zahrnuje v sobě i znalost významu a meditaci nad smyslem manter.“8

„Samozřejmě tu [při studiu s Krišnamáčárjou] bylo také studium textů, které zabralo mnohem více času než technika ásan, protože jakmile je vám jasná, tak už se k ní nedá nic moc říct. Texty poskytují obsah pro vaší praxi a dávají smysl tomu, co děláte.“9

“Při práci se spisy obsahující slova osvícených bytostí (např. Bhagavadgíta, Tao-te-ťing, Ježíšova slova v evangeliích, Výroky Ramany Maharšiho nebo Rámakrišny, I-ťing aj.) si vyberte jeden odstavec – možná jen jednu větu – ale každopádně ne více než jednu stránku. A ten text čtěte a znovu ho čtěte a znovu ho čtěte. Poté umožněte svým myšlenkám, aby se na něj zaměřily. Parafrázujte ho. Sledujte, jak se vztahuje na ostatní a na vás samotné. Všímejte si, zda a jakým způsobem se odlišuje od postupu, jakým většinou o věcech přemýšlíme… vnímejte odlišné předpoklady atd. Jaké narážky se týkají vaší vlastní cesty? Přečtěte si to ještě jednou. Jaké přírodní zákony se v tom odrážejí? A potom si v klidu sedněte a nechte svou mysl, aby si celou pasáž sama prošla. A pak buďte v klidu. Tímhle cvičením byste měli strávit přinejmenším půl hodiny denně.”10

 

Pustit se do toho…

Neprobrali jsme zdaleka všechno, co jóga zahrnuje (minuli jsme třeba obrovský soubor praxí buddhistických forem jógy, extrémní asketické praxe (k nim případně viz zde) apod.), ale vykoukli jsme za hranice malého území ásan na velikou krajinu jógy. Bez praxe to ale nebude k ničemu dobré. Ale jak se k takové praxi dostat? Rovnou předestřu, že v jógovém studiu to asi nebude. Ne, že by na tom bylo něco špatně. Právě naopak. Jógová studia jsou určena pro praxi ásan (případně pránájámy) pro lidi, kteří chtějí být zdraví. Být kvalifikován jako učitel pro duchovní záležitosti je něco zcela jiného a 200 hodinový učitelský kurz to opravdu nevytrhne (než by to tedy vytrhl u těch ásan, ale to by bylo na jinou debatu). V češtině máme naštěstí k dispozici celou řadu knih. Je dobré začít čtením. Čtěte všechno – když si uděláte přehled, je snazší vybrat si oblast, která vás bude zajímat. Narazíte i na celou řadu učitelů. Je dobré si je prověřovat (to jde líp, pokud máte něco načteno – jsem velkým zastáncem aplikování kritického rozumu nejen v duchovní oblasti). Také je u nás mnoho duchovních komunit a spolků (od velmi podivných až po méně podivné 🙂 ). Hlavní je začít.

 

„Neváhej. Nečekej na Gurua, který u tebe bude každý den sedět a dlouho tě pozorovat. Pokud k praxi přistupuješ upřímně, pravidelně a systematicky a pokud se pozorně řídíš pravidly a instrukcemi v této knize, nenastanou žádné obtíže. Bezpochyby dosáhneš úspěchu. Na začátku se mohou objevit nějaké drobné chyby, ale na tom nesejde. Zbytečně se nestrachuj. Nepřestávej s praxí. Sám se naučíš si ji přizpůsobit. Zdravý rozum, instinkt, pronikavý hlas tvé duše ti pomůže na cestě. Nakonec vše půjde hladce. Začni s praxí hned v tomto okamžiku a staň se skutečným jóginem.“11

 

 

Poznámky

  1. Svámí Šivánanda: Mantra Jóga (př. J. Mazánek). Fontána 2004. ISBN -80-7336-103-5, str. 95.
  2. Ramaswami, Sriwatsa: Yoga for Three Stages of Life. Innter Traditions 2000. ISBN 978-0-89281-820-4, str. 18.
  3. V rámci hinduismu existují tři velké skupiny náboženských obřadů: 1) Jsou to védské oběti (jadžňahóma atd.). To jsou komplikované obřady, jejichž provádění přísluší toliko bráhmanům. Jejich pravidla jsou velice přísná a jejich trvání dlouhé (od pár hodin až do jednoho roku). Jak název naznačuje vždy se při nich něco obětuje, a to zpravidla tak, že se to hází do ohně (nejčastěji ghí, květiny, ale existovaly i rituály, při kterých se obětovala zvířata). 2) Právě púdža. To je především uctíváním nějakého konkrétního boha. Zde je široké spektrum – od komplikovaných bráhmanských až po jednoduché lidové púdžy. 3) Rituály v rámci každodenního života. Jde o drobné úkony jako jsou recitace manter před jídlem apod.
  4. podle C. J. Fuller: The Camphor Flame: Popular Hinduism and Society in India. Princeton, NJ: Princeton University Press, 2004, str. 67. ISBN 978-0-691-12048-5. On-line: https://web.archive.org/web/20131226085351/http://www.sjsu.edu/people/shantanu.phukan/courses/70B/s1/Fuller-Camphor%20Flame%20Puja.pdf Viz též: https://en.wikipedia.org/wiki/Puja_(Hinduism)
  5. Označení „árátrika“ je podle mojí zkušenosti extrémně vzácný, ale v sanskrtu je správně. „Ártí“ (आरती) je výraz z hindštiny a na severu Indie je jednoznačně nejpoužívanější.
  6. Správně by se v sanskrtu कीर्तन četlo jako „kírtana“. Hindská výslovnost ale už zdomácněla i v Čechách, takže častěji se setkáme s pojmem „kírtan“. Synonymem je pak Sankírtana (což by se dalo volně přeložit jako „hromadné zpívání“), náma sanskírtana („hromadné zpívání [Božího] jména”) nebo harinám ([oslavování] jména Hariho (Višnua)) apod.
  7. Svámí Šivánanda: Mantra Jóga (př. J. Mazánek). Fontána 2004. ISBN -80-7336-103-5, str. 94.
  8. Ramaswami, Sriwatsa: Yoga for Three Stages of Life. Innter Traditions 2000. ISBN 978-0-89281-820-4, str. 74.
  9. T. K. V. Desikachar: The Hearth of Yoga. Inner Traditions 1995. ISBN 978-0-89281-764-1, str. xxiv.
  10. Ram Dass (Richard Alpert): Buď tady a teď. Pragma 2008. ISBN 978-80-7349-095-9.
  11. Svámí Šivánanda Sarasvatí: The Science of Pranayama (kniha je dostupná online)