Pátrání v textech: rozluštění pozice (uttána) mandúkásany v Ghéranda sanhitě

Někdy je zajímavé se trochu pošťourat se v nějakém sanskrtském textu detailněji. Už dříve jsem to zkoušel třeba v článku o přiškrcení jako jógové technice. Tentokrát zde půjde o něco konkrétnějšího: jak by měla vypadat pozice uttána–mandúkásana podle Ghéranda-sanhity? A jak může snadno vzniknout jógový guláš?

Co je Ghéranda-sanhitá?

Ghéranda sanhitá je jeden z pozdějších hatha-jógových textů. Vznikla někdy na začátku 18. stol. Ghéranda-sanhitá byla poprvé přeložena do angličtiny už v roce 1895 (od S. C. Vasua). Byl to jeden z prvních hatha-jógových textů, se kterými se západ obeznámil. V roce 1908 vyšel německý překlad jako součást knih „Fakire und Fakirtum in alten und modernen Indien“ od Richarda Schmidta (viz sekce na stažení) a velkou část z něj pak do češtiny přeložil Karel Weinfurter v knize „Divy a kouzla indických fakirů“ (ta začala vycházet sešitově od roku 1913).

Tento text je tudíž na západě dobře znám. Z jeho mnoha zajímavých rysů určitě stojí za zmínku jeho trochu zvláštní slovník. Většina autorů hatha-jógových textů nebyla velkými sanskrtisty a do jejich psaní prosakovaly obraty a termíny z lidových jazyků. V Ghéranda-sanhitě má autor víc termínů, které používá specifickým způsobem. Jeden takový příklad bude právě předmětem tohoto článku.

Tento text popisuje dohromady 32 ásan. Je dobré si připomenout, že dříve neexistovalo jednotné názvosloví. Různí autoři pod stejným názvem občas popisovali různé pozice.

V současné době existují dvě kritické edice tohoto textu: jedna od Jamesa Mallisnona (2004) a druhá z výzkumného ústava Kaivalyadhama (2014).¹V následujícím textu budu odkazovat na obě, a zejména hodně na jejich fotografickou přílohu.

Mandúkásana

Mandúkásana² neboli pozice žáby je většinou interpretována nějak takto:

Klek s patami za zadkem a koleny od sebe. Já sám jsem se s ní takto setkal i v moderní józe (u Matthew Sweeneyho)³ a také i v některých sanskrtských textech jako např. v Hatharatnavallí 3.55 (jen ruce jsou tam na chodidlech). Když se ale podíváme na text Ghéranda-sanhity, zjistíme, že popisuje trochu jinou pozici:

pādatalau pṛṣṭha-deśe aṅguṣṭhe dve ca saṃspṛśet ।
jānu-yugmaṃ puraskṛtya sādhayen-maṇḍūkāsanam ॥2.34

Mandúkásanu (pozici žáby) ať provede [tak, že dá] chodidla k zadku, palce [na nohou] se spolu dotýkají a obě kolena jsou vpředu.

Není zde zmínka o tom, že by kolena měla být od sebe. Slovo puras–krtja se skládá z puras „v předu“ a krtja, což je absolutiv (do češtiny se překládá jako minulý přechodník) od kořene kr (činit, dělat). Otrocky doslova by to bylo něco jako „dav dopředu“. Ale protože se dnes vžilo, že mandúkásana je pozice s koleny od sebe, tak se necháváme strhnout názvem a nevšimneme si, že mandúkásana Ghéranda-sanhity je spíše vírásana⁴ podle Iyengara.⁵

Tento na první pohled možná drobný rozdíl, se však později ukáže jako velice podstatný, protože nám pomůže rozkódovat dost nejasnou pozici:

Uttána-mandúkásana

Hned následující verš popisuje uttána-mandúkásanu. A tato pozice nedává moc smysl a to, jak z hlediska názvu, tak z hlediska provedení. Panuje totiž nejasnost ohledně slova „uttánam“. Tato pozice bývá většinou chápána prostě jako mandúkásana s rukama okolo hlavy:

(všimněme si, že Schmidt (nebo jeho zdroj) ještě nebyl ovlivněn moderní jógou a nakreslil pozici s koleny u sebe)

Všechno dává smysl, až na jedno slovo. Podívejme se na text:

maṇḍūkāsana-madhyasthaṃ kūrparābhyāṃ dhṛtaṃ śiraḥ ।
etad-bhekavad-uttānam-etad-uttānamaṇḍūkam ॥2.35

Když se nacházíš v mandúkásaně drž oba lokty [okolo] hlavy. Tato [pozice] vypadá jako uttána žába [a proto se jí říká] uttána-mandúka.

Klíč tkví ve slovíčku „uttána“. Jako prví mne samozřejmě napadlo, že to znamená „natažený“, protože ho známe z paščimóttanásany, což je rozloženo paščima–uttána–ásana neboli pozice natažení (uttána) zad (paščima).⁶

Ale uttána může znamenat mnohem víc. V textu se totiž docela konzistentně používá pro natažení se na zem. Srov. např. šavásanu: „Ležet (uttánam) na zemi jako mrtvola – to je šavásana.“⁷ Nebo matsjásana: „Když zaujal volnou padmásanu, ať se položí (uttána) [na zem, a] oba loky ať spojí okolo hlavy.“⁸ U obou těchto pozic s jistotou víme, že jsou v lehu na zádech.

Z toho můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit, že uttána zde autor používá ve smyslu „ležet na zádech“ (konec konců i v češtině můžeme říct „natáhnout se“ ve smyslu „lehnout si“). To znamená, že uttána-mandúkásana je „pozice ležící žáby“. Problém je, že pokud provedeme mandúkásanu s koleny od sebe, nemůžeme si lehnout na záda. Kyčle to nedovolí. Ale když víme, že mandkúsana je zde popsaná s koleny u sebe, tak najednou začnou tyto dvě pozice dávat smysl.

Uttána-mandúkásana tedy vlastně odpovídá supta-vírásaně podle Iyengara.

Otázky

(Tuhle část můžete klidně přeskočit, pokud vás nezajímají detaily.)

Proč ale popis uttána-mandúkásany neobsahuje přímo instrukci, že by si jógin měl lehnout? Myslím, že toto je způsobené snahou o stručnost. Drtivá většina pozic v Ghéranda-sanhitě (a ve většině sanskrtských hatha-jógových textů vůbec) věnuje na pozici jen jeden verš, a tím, že bylo „uttána“ zmíněno v názvu autor pouze řekl „jako ležící žába“ (bhékavad-uttánam).

Nevyskytuje se uttána v Ghéranda-sanhitě i v jiném slova smyslu? Tohle je zajímavé, ale moc nevyskytuje. Při detailnějším pohledu zjistíme, že až na výjimky lze uttána interpretovat jako „ležící na zádech“ či „otočený nahoru“ (uttána se skládá z ud + tána a předpona ud může také znamenat nahoru). Termín „uttána“ se objevuje v těchto verších:

• 2.19 – již zmíněný popis šavásany
• 2.21 – již zmíněný popis matsjásany
• 2.24 – v popisu górakšásany, kde jsou „chodila otočená vzhůru“ (pādau uttānau)
• 2.33 – v názvu uttána-kurmásany, což je opět „ležící želva“
• 2.35 – již zmíněný popis uttána-mandúkásany.
• 2.44 – v popisu jógásany, kde jsou „chodidla otočená vzhůru“ (uttánau čaranau) a „ruce otočené dlaněmi vzhůru“ (uttánam karajugmakam).

Speciálním použitím je pak spojení paščimóttána (vyskytuje se ve čtyřech verších), které zde jednak popisuje již zmíněnou pozici, ale dvakrát je branné doslovně jako natažení (tána) břicha dozadu (paščima) a nahoru (ud). Takto při popisu matsjéndrásany (2.22) a tadágí mudry (3.50). U obou těchto pozic s jistotou víme, že je nelze provést v paščimóttanásaně. Nejasné je spojení paščimóttána u basti na sucho (1.47), což je technika očisty konečníku či střev, která by se dala v paščimóttánásaně provést (J. Mallinson ji takto interpretuje).

Vypadá to, že uttána autor Ghéranda-sanhity prostě používal v trochu jiném významu, než který se nabízí ve slovníku (nutno dodat, že podobných slov má v textu víc).

Záludnosti popisu ásan

Zkuste popsat nějakou ásanu bez použití obrázků. Zjistíte, že to není úplně snadné a už vůbec to není stručné. A teď celý popis zkraťte na jeden verš o 24 slabikách.⁹ Tady se bez nějakých zjednodušení neobjedeme. Proto když dnes čteme stovky let staré sanskrtské texty, hrozí riziko, že do těchto stručný popisů budeme promítat naše vlastní chápání jógy, které však může pocházet ze zcela odlišné jógové tradice, takže z toho nakonec vytvoříme jakýsi „jógový eintopf“. Tím se však ochudíme nejen o bohatství různých přístupů, metod i filosofických názorů, ale také o možnost hlubšího pochopení jedné konkrétní tradice a čím je specifická oproti jiné. A někdy to začíná i pozorným čtením detailů v popisech ásan.

– – –

Použité zdroje

Gheranda Samhita (S. Digambarji & M. L. Gharote, Přel.; 3.). (2014). Kaivalyadhama.

Krishnamacharya, T. (2011). Yoga-Makaranda: The nectar of Yoga (E. R. Ramaswamy Iyengar & K. Desikachar, Přel.). Media Garuda.

The Gheranda Samhita: The original Sanskrit and English translation (J. Mallinson, Přel.). (2004). YogaVidya.com.

---

1. Ani jedna ale není ideální a celá Ghéranda sanhitá ještě čeká na důkladné vědecké prozkoumání.
2. Nepanuje úplně shoda v tom, jestli psát mandúkásana (s dlouhým ú) anebo mandukásana (s krátkým u). Různé edice se v tomto liší, ale slovníkově mi přijde přesnější varianta s dlouhým. Mandúka je určitě “žába”, ale to ještě neznamená, že se název této pozice neodvozuje od něčeho jiného.
3. Není ale zas tak známá. Např. B. K. S. Iyengar ji neuvádí ve své knize Light on Yoga.
4. Ghéranda-sanhitá obsahuje i pozice nazvanou vírásana. Ta se zase liší od vírásany podle Iyengara.
5. K tomu je třeba dodat, že panuje docela shoda ohledně tohoto verše. Např. J. Mallinson ho překládá stejně, ale přesto vydavatel doplnil jeho překlad fotografií jiného provedení mandúkásany.
6. Dnes existuje i uttánásana, což je předklon ve stoji. Tento název zavedl podle všeho T. Krišnamáčárja, který používal uttána jako termín pro předklon ze stoje (viz např. ardha-baddha-padma-uttánásana, prasárita-páda-uttánásana apod.), zatímco pro předklon v sedě používal pouze tána (viz u něj paščima–tánásana apod.). Viz názvy pozice v jeho knize Jóga Makaranda (Krishnamacharya, 2011).
7. uttānaṃ śavavad-bhūmau śayānaṃ tu śavāsanam । 2.19
8. mukta-padmāsanaṃ kṛtvā uttāna-śayanaṃ caret । kūrparābhyāṃ śiro veṣṭyaṃ matsyāsanaṃ tu rogahā ॥2.21
9. Ghéranda-sanhitá je stejně jako třeba Hatha-pradípika psaná většinou v metru, kterému se říká Anuštubh. Ten má většinou čtyři páda a každé páda má osm slabik. V po-védské literatuře je to nejčastější verš.