6 věcí, které jsme (možná) nevěděli o sanskrtu

Sanskrt je rozhodně zajímavý jazyk. Na jednu stranu je příbuzný s evropskými jazyky (s těmi, které patří k indoevropským jazykům), ale také se lecčems odlišuje. V tomto článku se podíváme na šest takových zajímavostí, které jsou pro sanskrt charakteristické.

1.  Sanskrt je v první řadě zvuk

V našem přístupu k jazyku je charakteristické, že má prioritu psaný text. Obzvlášť v češtině je to hezky vidět. Mohu například napsat větu: „Výli vyli vjence“, která mnoha učitelům češtiny přivodí infarkt, ale pokud ji přečtu nahlas, chyby nebudou slyšet. Pro sanskrt je to naopak. Hlavní je výslovnost a té se pak striktně podřizuje i zápis. Sanskrtským fonémům odpovídají přesně znaky abecedy (viz také dále) a v zápise se pozměňují i drobné změny výslovnosti, které vzniknou následností určitých hlásek (viz bod šest „sandhi“).

Velký důraz na zvuk je dobře vidět na Védách. Na západě jsme zvyklí označovat je termíny jako „nejstarší literární památky Indie“, „posvátné knihy“, „posvátné texty“, „Písma“ apod. Všechna tato označení jsou ale určená textu (i literatura je odvozeno od latinského littera, tj písmo). V našem chápání je jazyk tak spojený s textem, že to ani neumíme popsat jinak. Jenže právě v sanskrtu je to jinak.

Právě Védské sbírky jsou primárně zvuk. Podle tradice tak i vznikly. Starověcí mudrci (ršijové) měli jednotlivé hymny zaslechnout v meditaci nebo podobném stavu vědomí a pak si je zapamatovat. Proto se také Védy v sanskrtu běžně označují jako Šruti, tj. „slyšené“. Primární povinností mladého bráhmana je naučit se jednu védskou sbírku nazpaměť. Ovšem ne ji jen tak zadrmolit – je potřeba se naučit recitaci naprosto přesně, aby zůstal zachován přesný zvuk (Védy mají pevně dané i důrazy, tóny apod.).

Takhle nějak vypadá výuka Rgvédy. K zapamatování rytmu i tónu pomáhají v tomto případě pohyby hlavou, do kterých žáky „navádí“ učitel:

Pokročilejším studentům stačí pohyby jen ukazovat:

Tato gesta a pohyby hlavou nejsou nutnou součástí recitaci. Jen pomáhají zapamatování. Na videích je tradiční systém výuky. Dnes se stále častěji spíše používá spíš text, do kterého se různými způsoby označují tóny, důrazy apod. a kromě ortodoxních bráhmanů se neklade takový důraz na zapamatování. Vypadá to pak např. takto:

Také pak studium Véd nespočívá v jejich tichém čtení, ale v jejich hlasité recitaci (párájana nebo adhjája). Tradičně se předpokládá, že právě tato recitace má onen slibovaný účinek. A protože je primární zvuk, tak je není pro dosažení účinky recitovat, ale stačí je pouze slyšet.

Kdybyste si chtěli poslechnout, jak taková védská recitace zní, když už to někdo umí, tak zde je například Pavamána-súkta z nejstarší védské sbírky Rgvédy:

To, že sanskrt je zvuk samozřejmě neplatí jen o Védách. Jen na nich je to nejvíce vidět.

2.  Sanskrt není „jazyk jógy“

Občas se o sanskrtu mluví jako o jazyku jógu, ale není to úplně pravda. Samozřejmě jsou jógové texty, které jsou psány v sanskrtu, ale to ještě sanskrt nedělá jazykem jógy. V sanskrtu je psána celá řada dalších textů, a to včetně architektonický, matematických, mytologických, textů o milostném umění a mnoho dalších. A sanskrtem jsou psané i některé buddhistické texty a dodnes se i mimo Indii používají buddhistické mantry v sanskrtu (óm mani padmé húm, óm taré tu taré turé sváhá atd.). Jógové texty představují jen malou část sanskrtské literatury.

Na druhé straně také ne všechny jógové texty jsou v sanskrtu. Je hodně jógových textů, které byly napsány v jiných jazycích. Např. Tirumantiram je velké kompendium různých praxí (včetně hatha-jógových), které bylo napsáno v tamilštině asi ve 12. stol. V Tamilnádu je to dodnes hodně čtený text. Nebo třeba Džňánéšvarí je komentář k Bhagavadgíty v maráthštině, který obsahuje jedny z nejstarších pasáží popisující subjektivní vnímání probuzení kundaliní. V maháráštře je dodnes nesmírně populární text. A najdeme velké množství textů souvisejících s jógou v nepálštině a tibetštině. Většina známých mystiků také nebyla učenci, a pokud něco napsali, tak to bylo v jejich rodném jazyce (Tukárám psal v maráthštině, Kabír psal ve středověké hindštině, mnoho oddaných Kršny psalo v bradžském nářečí, Lall Dhad psala v kašmírštině, Mírábáí psala v radžasthánštině, tamilští álvárové psali tamilsky atd.)

Bohužel texty psané jiným jazykem, než sanskrtem jsou obecně méně prozkoumané a také se jich méně zachovalo. Ze sanskrtu se do angličtiny překládá jak na běžícím pásu, ale lidí, kteří znají např. středověkou hindštinu nebo středověkou maráthštinu je málo a tím pádem vzniká i málo překladů (případně vznikají překlady nekvalitní). Bohužel také v Indii je sanskrt vnímán jako lepší jazyk a mnoho učenců v minulosti spíše archivovalo spisy v sanskrtu než v jiných jazycích.

3. Sanskrt se psal a píše mnoha písmy

Když se řekne sanskrt, tak si většina z nás vybaví písmo dévanágarí. To vypadá přibližně takto:

बुद्धियुक्तो जहातीह उभे सुकृतदुष्कृते ।
तस्माद्योगाय युज्यस्व योगः कर्मसु कौशलम् ॥1

Je to stejné písmo, kterým se dnes píše např. hindština nebo maráthština a někdy je nepřesně pokládáno za „indické písmo“ obecně. Sanskrt ale není vázaný na konkrétní písmo. V historii byl psán mnoha různými písmy a dodnes je v různých částech Indie psán různě. Např. v Tamilnádu se běžně sanskrt píše pomocí tamilského písma. Obecně v jižní Indii se sanskrt často píše v místních písmech.

Pro příklad, takto vypadá heslo ve znaku současné indické republiky Satjaméva džajaté („Pouze pravda vítězí“) napsané v různých současných písmech (od shora dolů: dévanágarí, bengálské písmo, gudžarátské, kannadské, kašmírské, malajálamské, gurmukhí, tamilské, telugské, uríské):

Obrázek převzat z Miltner, Vladimír. Indie má jméno Bhárat, aneb, Úvod do historie bytí a vědomí indické společnosti. 1. vyd. Praha: Panorama, 1978.

Se sanskrtem se můžete setkat ve všech těchto písmech (hlavně rukopisy z jižní Indie jsou v dévanágarí jen vzácně).

I když je tu dnes hodně písem, kterými se sanskrt píše, tak dévanágarí je dnes určitě nejčastější. Ale v historii to bylo docela jinak. Dévanágarí je totiž docela moderní písmo.

Nejstarší dochované sanskrtské nápisy jsou v písmu zvaném bráhmí. Nejstarší nápisy v bráhmí jsou z 3.-2. stol. př. Kr., ale ne všechny jsou v sanskrtu. Toto písmo má podobný základ jako dévanágarí, ale vypadá na první pohled úplně jinak. Pro ilustraci: toto je například začátek sanskrtského nápisu na tzv. Heliodorově sloupu2 z roku 113 př. Kr. (převzato z wiki):

𑀤𑁂𑀯𑀤𑁂𑀯𑀲 𑀯𑀸(𑀲𑀼𑀤𑁂)𑀯𑀲 𑀕𑀭𑀼𑀟𑀥𑁆𑀯𑀚𑁄 𑀅𑀬𑀁 𑀓𑀭𑀺𑀢𑁄 𑀇(𑀅) 𑀳𑁂𑀮𑀺𑀉𑁄𑀤𑁄𑀭𑁂𑀡 𑀪𑀸𑀕 𑀯𑀢𑁂𑀦 𑀤𑀺𑀬𑀲 𑀧𑀼𑀢𑁆𑀭𑁂𑀡 𑀢𑀔𑁆𑀔𑀲𑀺𑀮𑀸𑀓𑁂𑀦
𑀬𑁄𑀦𑀤𑀢𑁂𑀦 𑀅𑀕𑀢𑁂𑀦 𑀫𑀳𑀸𑀭𑀸𑀚𑀲 𑀅𑀁𑀢𑀮𑀺𑀓𑀺𑀢𑀲 𑀉𑀧𑀁𑀢𑀸 𑀲𑀁𑀓𑀸𑀲𑀁𑀭𑀜𑁄 𑀓𑀸𑀲𑀻𑀧𑀼𑀢𑁆𑀭𑀲 𑀪𑀸𑀕𑀪𑀤𑁆𑀭𑀲 𑀢𑁆𑀭𑀸𑀢𑀸𑀭𑀲

Z písma bráhmí se vyvynulo písmo guptovské (někdy prostě gupta), kterým se sanskrt běžně psal až do 19. stol..

Nápis v jeskyni asi z 5.-6. století v guptovském písmu (zdroj: wikimedia)

Toto písmo bylo velmi rozšířené a vznikla z něj i některé další písma. Např. v 7. století tibetský král Songcän Gampo pověřil svého rádce Thönmiho Sambhótu, aby vytvořil pro jeho říši písmo. Thönmihi Sambhóta tedy vytvořil na základe guptovského písma písmo tibetské.3

Okolo 1. tis. po Kr. se pak objevují další písma jako siddhám (to se hodně používalo a používá v buddhismu). Toto je např. mantra óm mani padmé húm napsaná v písmu siddhám:

(zdroj: wikimedia)

A tohle je jen drobná ukázka. Sanskrt se psal ještě mnoha dalšími písmy.

4.  Je zásadní rozdíl mezi dlouhými a krátkými samohláskami

Pro sanskrt je důležitý zvuk (jak už jsme říkali), a proto jsou u něj velice důležité i rozdíly mezi dlouhými a krátkými samohláskami. V češtině na tomto bodě často ztroskotáme, a to ze dvou důvodů:

  1. Bereme přepis z angličtiny, která nezachovává dlouhé a krátké samohlásky. Asi proto hodně lidí mluví o aštanga józe, i když správně je to aštánga jóga nebo říká trikonasána, i když správně je trikónásana.
  2. Čeština dává důraz většinou na druhou slabiku, a tak ji máme tendenci protahovat, ale sanskrt to tak nemá. Proto máme tendenci říkat asána, i když je správně ásana nebo jogín, i když správně je jógin.4

Není žádný snadný recept, jak určit, které samohlásky jsou dlouhé a které krátké. Je potřeba se přesně řídit originálem a nepodléhat „intuici“, protože čeština nás nutí prodlužovat hlásky, které v sanskrtu nemusí být dlouhé.

Je dobré si zapamatovat, že v sanskrtu není krátké „o“ ani „e“. Každé „e“ nebo „o“ je dlouhé, tj. kapótásana, jógéndra apod. Je to tím, že sanskrt je nepovažuje za samostatné hlásky, ale za kombinaci dvou hlásek.

Splést dlouhou a krátkou samohlásku neznamená jen to, že bychom dostali pětku z případného sanskrtského diktátu, ale také tím snadno můžeme jedno slovo proměnit na jiné. Jako v češtině se např. mnoha lidem plete moje jméno „dostal“ s „dostál“, což znamená něco docela jiného (a oboje je odvozeno od různých sloves). V sanskrtu například šálá znamená místnost (je to etymologicky příbuzné s naším slovem sál), ale mnoho lidi v Čech zmatených anglickým přepisem používá „jóga šala“. Asi protože šálá zní trochu moc jako šála okolo krku. Jenže šala s krátkými „a“ neznamená místnost, ale kopí.

5.  Sanskrt má rozdíl mezi nominativem a slovníkovým tvarem

<tyto dva poslední body jdou trochu hlouběji do sanskrtu, a tak zde budu sanskrtská slova přepisovat pomocí IAST. 5 Přepis v IAST vždy podtrhnu a za ním do závorky přidám českou transkripci.>

Tento možná nezní moc jasně, ale hned ho vysvětlím. V češtině tento rozdíl nemáme. Když se doslova podívám do slovníku, tak tam slova budu v prvním pádě (tj. v nominativu). Třeba najdu slovo „dům“ a pak ho přesně tak uvidím i ve větě v prvním pádu: „Tady stojí dům.“ V sanskrtu je to jinak. Ve slovníku si třeba najdeme, že dům je gṛha (grha), ale ve větě „tady stojí dům“ to bude: atra gṛham tiṣṭhati (atra grham tišthati)6. Gṛha se změnilo na gṛham, což je tvar prvního pádu.

U některých slov je tento rozdíl mezi slovníkovým tvarem a prvním pádem ještě větší. Např. v józe častý termín manas (mysl) je v prvním pádě manaḥ. Anebo možná víte, že mnoho duchovních učitelů má titul bhagavān (vznešený), ale toto slovo byste marně hledali v sanskrtském slovníku. Takhle totiž vypadá v prvním pádě, ale ve slovníkovém tvaru je to bhagavant.

Tohle začne být skutečně komplikované u sloves, protože ty se ve slovníku hledají podle kořene. Třeba výše uvedený příklad tiṣṭhati („stojí“) nenajdete ve slovníku. Museli byste hledat sthā, protože to je kořen, od kterého je utvořena třetí osoba přítomného času tiṣṭhati.

Sloveso sthā v nejpoužívanějším sanskrtském slovníku od Moniera-Williamse

V českém (anebo zpravidla i v anglickém) textu, kde se vyskytují sanskrtská slova se často využívá právě slovníkový tvar, protože člověk by jinak riskoval velký zmatek s pádovými koncovkami (a slovesa se většinou nepřepisují anebo ve třetí osobě přítomného času).

Většinou nás tohle nemusí moc trápit. Pro běžného člověka tohle vstupuje do hry většinou pouze v tom okamžiku, kdy se rozhodneme vyzdobit si místnost, jógamatku či tělo nápisem v dévanágarí. I pokud to je jen jedno slovo, tak pak je ten nápis v sanskrtu a měla by tam proto být i pádová koncovka, protože slovníkový tvar se používá pouze v kompozitech anebo v přepisu do jiného jazyka. V sanskrtském textu je samostatný slovníkový tvar nesmyslem. Pro příklad:

Tetování “abhaja”. Převzato z flickeru.

Na obrázku je tetování, které má podle popisku představovat sanskrtské slovo abhaya (abhaja) अभय, což znamená „odvážný“ či doslova „beze strachu“. Nechme stranou fakt, že tatér si spletl písmo bh a th, vytetoval totiž athaya (athaja) अथय, což neznamená nic. Ale řekněme, že to je skutečně abhaya. I tak se takové slovo mimo slovník (a kompozitum) nevyskytuje. Odvážný (v mužském rodě) by bylo abhayaḥ अभयः a odvážná (v ženském rodě) by bylo abhayā अभया.

Z mé zkušenosti je nejčastější obětí neznalosti sanskrtských pádů slovo šánti (mír, klid). Psané v dévanágarí se často používá jako dekorace (na zdech, na prvních stranách materiálů, na jógamatkách, na špercích) a velice často je napsané takto: शान्ति (śānti). Správně by ovšem mělo být शान्तिः (śāntiḥ). Přesně takto se i píše to známé trojí opakování tohoto slova na konci určitých manter: शान्तिः शान्तिः शान्तिः (śāntiḥ śāntiḥ śāntiḥ).

6.  Sandhi

Úplně na začátku jsme mluvili o tom, že sanskrt je zvuk. A v sanskrtu se toto bere velmi vážně. Do té míry, že se běžně mění poslední slabika slova podle toho, jaké slovo následuje. Říká se tomu sandhi neboli „spojení“. To, že se mění výslovnost poslední slabiky slova podle toho, jaké slovo následuje není nic speciálního – je to třeba v češtině (v Praze se běžně nejde „k oknu“, ale „k voknu“) i v angličtině (the apple vs. the book) a dalších jazycích. Ale sanskrt je jeden z mála, kde se podle toho mění i psaní. A to podle přesně daných pravidel.

Někdy je sandhi prosté. Pokud například jedno slovo končí samohláskou a druhé jí začíná, tak se spojí do jednoho slova, protože tak je to snadněji vyslovitelné.

Aṣṭa (ašta, osm) aṅga (anga, část, končetina) se spojí do jednoho slova a vznikne aṣṭāṅga (aštánga).

Spojení dvou samohlásek je běžné v názvech ásan:

  • paścimottānāsana (paščimóttánásana) = paścima (záda) + uttāna (natažení, předklon) + āsana (pozice)
  • pārśvottanāsana (páršvóttanásana) = pārśva (strana) + uttāna (natažení, předklon) + āsana (pozice).

Někdy je to se sandhi ale složitější. Podívejme se na nějaký příklad. Třeba častá mantra k Šivovi:

o namaḥ śivāya (óm namah šivája)

Doslova znamená „óm poklona Šivovi“ (namaḥ je nominativ od namas, śivāya je dativ od śiva). Zde žádné sandhi není. Porovnejme ji s velmi podobnou mantrou, ale věnovanou Višnuuovi:

oṃ namo nārāyaṇāya (óm namó nárájanája)

Význam je podobný: „óm poklona Nárájanovi“ (nārāyaṇāya je dativ od nārāyaṇa). Tak proč je tady namó, když v té předchozí je namah? A to je právě sandhi: aḥ se před n- mění na o.

Pravidel sandhi je mnoho (existují i vnitřní sandhi, které mění některá písmena uvnitř slova) a teď nejde o to se je všechny naučit. Spíš je dobré vědět, že něco takového v sanskrtu existuje a je třeba si na to dát pozor.


Poznámky

  1. Bhagavadgíta 2.50. Překlad: „Ten s ukázněným (jukta) buddhi, odvrhuje zde (tj. na tomto světě) dobré i zlé skutky. Proto se připoutej k józe. Jóga je obratnost v činech.“
  2. Mimochodem tenhle Heliodoros je historicky významná a zajímavá postava. Je to první doloženy konvertita k hinduismu. Byl to Řek, který se dal na uctívání Višnua. Tento sloup věnoval právě Višnuovi.
  3. Shakabpa, Tsepon W. D., a Josef Kolmaš. Dějiny Tibetu. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001, str. 37
  4. Současná spisovaná čeština povoluje slovo „jogín“, protože se už tak v češtině vžilo. Mimo obor, když třeba někdo píše kuchařku a zmíní se o „jogínech“, není to žádný problém. Ale když se pohybujeme v rámci jógy, tak je lepší se držet originálu. Navíc taky píšeme jóga s dlouhým „ó“, takže je zvláštní ho zkrátit ve slově „jogín“.
  5. International Alphabet of Sanskrit Transliteration neboli Mezinárodní abeceda pro transliteraci sanskrtu. V tomto typu přepisu jsou zachovány všechny detaily sanskrtu. V české transkripci to bohužel nejde, protože máme míň fonémů. Viz o tom také v článku Sanskrt a čeština
  6. Ve skutečnosti to bude ještě o kousek zamotanější, protože do hry vstoupí sandhi. O nich více v dalším bodě. Tato věta by se sandhi byla správně atra gṛhaṃ tiṣṭhati.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.