Přiškrcení jako jógová technika

Tentokrát bych se chtěl podělit o jednu zajímavost a rovnou na začátku hlásím: Tohle doma nezkoušejte! Před časem jsem psal pro Jóga Dnes článek o Šiva-sanhitě. Znovu jsem ji tedy otevřel a procházel text, abych vymyslel, co o něm napsat a vměstnat to na dvě stránky časopisu. Při tom jsem narazil na pasáž, které jsem si nikdy předtím nevšiml a docela se vymyká obecné představě o „jógových technikách“. Je v části textu, kde se popisuje mnoho různých technik a meditací, a proto mezi nimi snadno zanikne. Na mě vyskočila, asi protože jsem zrovna nedávno četl o podobné technice v rámci tibetského tantrického buddhismu.

Podívejme se nejdřív přímo na text. Šiva-sanhitá je datována někdy na konec 15. stol¹. Má dohromady pět kapitol a poslední z nich je výrazně nejdelší a také značně neuspořádaná. A právě zde je následující technika (originál je podle Mallinsona, překlad je můj):

पद्मासनस्थितो योगी जनसंगविवर्जितः ।
विज्ञाननाडीद्वितयमंगुलीभ्यां निरोधयेत् ॥

padmāsana-sthito yogī jana-saṃga-vivarjitaḥ ।
vijñāna-nāḍī-dvitayam-aṃgulībhyāṃ nirodhayet ॥ V.53

padmāsana-sthitaḥ = sedící v padmásaně; yogī = jógin; jana = lidí; saṃga = společnost; vivarjitaḥ = opustiv, zbaven, vyhnul se; vijñāna = vědomí; nāḍī = nádí; dvitayam = dvojí; aṃgulībhyāṃ = oběma palci; nirodhayet = ať zastaví, ať způsobí omezení

Jógin sedící v padmásaně daleko od společnosti lidí, [by měl] dvěma prsty zablokovat obě vidžňána-nádí.

सिद्धिस्तदाविर्भवति सुखरूपी निरञ्जनः ।
तस्मिन्परिश्रमः कार्यो येन सिद्धो भवेत्खलु ॥

siddhis-tadā-virbhavati sukharūpī nirañjanaḥ ।
tasmin-pariśramaḥ kāryo yena siddho bhavet-khalu ॥ V.54

siddhiḥ = dokonalost, siddhi; tadā = poté; virbhavati = se projeví; sukharūpī = radostná; nirañjanaḥ = čistá, neposkvrněná; tasmin = zde ve významu tudíž; pariśramaḥ = těžká práce, námaha; kāryaḥ = by měla být činěna; yena = tím; siddhaḥ = dokonalý, siddha; bhavet = se stane; khalu = vskutku (zdůrazňuje předchozí slovo)

Poté se projeví dokonalost (siddhi), radostná a čistá. Měla by se vykonávat s velkým úsilím, protože [díky ní se jógin] vskutku stane dokonalým (siddhou).

V hatha-jógových textech se objevují popisy různých nádí, ale nenarazil jsem zatím na „vidžňána nádí“. Vidžňána má mnoho významů, ale často znamená „vědomí“. Také jsou tyto nádí popsány jako dvě (dvitaya) a proto si myslím, že jde o krční tepny případně o některý z nervů, které krkem procházejí (nabízí se bloudivý nerv (nervus vagus), který také vede po obou stranách krku).

To by samo o sobě byla jen dost prázdná úvaha, ale zajímavé je, že taková technika skutečně existuje. V hinduistických textech jsem nikde nenarazil na její jméno, ale občas je zmíněna. Např. Svámí Kuvalajánanda (2016, str. 37) píše, že vidžňána-nádí je krčním nervem (identifikace není jasná, ale asi myslí větev jazykohltanového nervu (nervus glossopharyngeus)), a že „k dosažení ztráty vědomí a nakonec k uvědomění blaženého a čistého brahman, doporučovali [jógini minulosti] právě stimulaci krčního nervu.“ Také odkazuje právě na tuto pasáž z Šiva-sanhity.

Podobnou zkušenost zmiňuje James Mallinson (2007b, str. 235 (pozn. 428)), který ji ale neuvádí do souvislosti s Šiva-sanhitou: „V roce 1998 na Kumbha Méle v Haridváru ve mně zkusil vyvolat samádhi Raghuvar Dás Dží Jógírádž tím, že stlačil strany mého krku. Ucouvl jsem, když jsem začal cítit mdloby.“ Je vidět, že i mezi současnými jóginy je rozšířena představa o spojení samádhi se stalčením krku (ať už jde stlačení nervů či krčních tepen).

Ovšem vypadá to, že tato technika dosáhla největší popularity v tibetském buddhismu. Ian Baker (2019, str. 184) je označuje jako „vlnu vadžry“ (tib: dordže balap nebo dordže lapču² ) a popisuje, že má vést ke zkušenosti přirozeného světla mysli.

Také tam rovnou uvádí dvě ilustrace této techniky, které bych zde chtěl sdílet:

Toto je vyobrazení učitele, jak přiškrcuje svého žáka z tzv. Tajného chrámu šestého Dalailamy z 15. století (u obrázku je i popisek, takže bezpečně víme, že jde o tuto techniku a není to jen, že učitel škrtí žáka, protože mu připálil oběd nebo tak něco). Ian Baker a fotograf Thomas Laird zdokumentovali celý tento chrám v samostatné knize (2012). Tam najdeme k této technice i citát přímo od Jeho Svatosti čtrnáctého Dalailamy:

„Dosažení v tantře začíná prožitkem ‚Čistého světla‘… Učitel někdy žáka vystaví děsivým zážitkům, aby odkryl jemnější úrovně vědomí. Některé techniky jako je dordže lapču neboli ‚vlna vadžry‘ – stlačení přesných energetických bodů po stranách krku – jsou velice silné k probuzení Čistého světla neboli záře mysli. Ale takové praxe jsou také nebezpečné. Pokud se nepovedou, student může i zemřít! Z toho důvodu se tantrické praxe mají provádět pouze se zkušeným a kvalifikovaným lamou.“ (Jeho Svatost 14. Dalailama in: Baker 2012, str. 80).

Další vyobrazení je z tibetského rukopisu z 18. století (Ian Baker bohužel neuvádí jeho název, pouze, že je z Pekingského palácové muzea). Zde si jógin stlačuje tepny sám, tak jak je popsáno v Šiva-sanhitě:

Navíc se tato technika v tibetském buddhismu používá až dodnes. Ian Baker má ve své knize i fotografii současné jóginí, jak tuto techniku provádí.

Princip techniky

Na jakém principu funguje škrcení jako součást duchovní praxe? Myslím, že to může být velice stará technika pro dosažení stavů, které bývají označovány jako holotropní³. Přiškrcení mohlo být takto používáno různými přírodními národy nebo starými kulturami. Např. Předkolumbovské kultury praktikovaly techniku pouštění krve, které „představovalo účinnou metodu navození hlubokého změněného stavu vědomí, vyvolávající vize způsobené silnou ztrátou krve a následným šokem“ (Grof 2009, str. 110). Pokud šlo použít pouštění krve, tak si myslím, že by šlo i přiškrcení. Na druhou stranu se mi ale nepodařilo dohledat, že by taková technika někde existovala.

Zajímavou ilustraci mezi přiškrcením a duchovním prožitkem nabízí životopis Eduarda Tomáše. Ten si ještě jako kluk hrál s ostatními kluky v pražské Grébovce na četníky a lupiče. Eduard Tomáš byl loupežníkem jménem Derdiedas. Na konci hry, když byl lapen, se „četníci“ rozhodli, že ho oběsí. Eduard Tomáš (1998, str. 9) to popisuje takto: „…jeden z mých spolužáků moudře poznamenal: ‚Hele, až nebudeš moct dejchat, tak řvi!‘ A pak jsem visel. Nevadilo mně vůbec nic, ba ani to, že nemohu dýchat. To bylo samozřejmé, to patřilo k věci, avšak na řvaní nebylo ani pomyšlení. To nešlo. Poslední slova, která jsem ještě zaslechl byla: ‚Kluci, ten blbec modrá a neřve…‘ A pak se stalo něco, co už jsem stručně uvedl v televizním cyklu GEN. Nazval bych to asi jako Anker Larsen ‚vstupem do otevřena‘. Bylo mi, jako bych z ničeho nic byl vtažen do nové dimenze. Nebyla mrtvá, ale naprosto živá a velmi příjemná. Ani jsem nevěděl, že visím. Byl jsem náhle nekonečný, absolutně klidný, ve stejně nekonečném míru. Vlastně jsem jen byl. Bylo i nebylo tam světlo beze zdroje, ale řekl bych, když o něm dnes přemýšlím, že určitě nebylo křišťálové jako mnohokrát později. Proto to nepokládám za svoji první zkušenost božského světla, jak jsem mu říkával.“

Opět zdůrazňuji: toto doma nezkoušejte. Navíc to určitě nefunguje mechanicky tak, že jakmile se přiškrtím, uvidím světlo. Mnoho let jsem dělal bojová umění (i dost kontaktní) a minimálně jednou mne kamarád při sparringu přiškrtil tak, že jsem ztratil vědomí. Z toho mám dvě ponaučení: 1) vědomí ztrácíte rychleji, než čekáte; 2) neviděl jsem žádné světlo. Zřejmě je za tím specifická technika a nejde to jakýmkoli škrcením.

Na jakém principu to ale funguje? Napadá mne taková obecná teorie. Aldous Huxley ve své knize „Brány vnímání“ popisuje teorii, že náš normální stav vědomí vlastně odpovídá stavu, ve kterém se nacházím při různých duchovním či holotropních zážitcích. Jen bychom tak nemohli přežít v běžném životě, a tak mozek a nervový systém fungují jako filtr a zpřístupňují nám pouze malý výsek tohoto vědomí, které Huxley označuje jako „Mind at Large“ (Velkou mysl): „Aby mohlo být možné biologické přežití, Velká mysl musí být prohnána přes filtr mozku a nervového systému. To, co vykape ven, je už jen pramínek toho typu vědomí, které nám pomůže udržet se naživu na povrchu právě této planety“ (Huxley 2004, str. 11). Mozek a nervový systém má v tomto pojetí primárně eliminační funkci.

Pod vlivem psychedelik případně duchovním praxí apod. tento filtr přestane fungovat. Otevřou se „brány vnímání“. K otevření těchto bran může dojít všelijak. Často i bez úmyslu, třeba velkým vyčerpáním (např. u ultramaratonců), ztrátou krve (viz výše), dlouhotrvajícím rytmickým tancem apod. Podle mého názoru by to mohlo způsobit i přiškrcení. Jak uvádí také Stanislav Grof (2007, str. 217-218): „Huxleyho myšlenku plně podporují některé hypotézy předních vědeckých kapacit, z nichž můžeme například zmínit teorie ‚paměti bez obsahu‘ (von Foerster), ‚morfogenetických polí‘ (Sheldrake) a ‚pole psi‘ (Laszlo), které tak zvyšují její věrohodnost.“

Toto je ovšem jen jedna z možných teorií. Je nutné si přiznat, že ve skutečnosti nevíme, jaký mechanismus, vyvolává holotropní stavy vědomí. Víme sice, jaké činnosti mohou takové stavy vyvolat, ale spíše pouze spekulujeme o mechanismu na jejich pozadí. Také z hlediska jednotlivých duchovních tradic, nejsou všechny holotropní zážitky stejně hodnotné. Vize duchů, které mohou být vyhledávány šamany, jsou pro jóginy pouze nechtěným vyrušením na cestě k něčemu jinému.⁴

Co dělá v Šiva-sanhitě?

Zpět k našemu textu. Je otázkou, jak se tato technika dostala do Šiva-sanhity, která je spíše ovlivněná hinduistickou tantrickou tradicí Šrí Vidja a nejeví žádný přímý vliv buddhismu. Jednak je technika sebe-škrcení velice prostá a může klidně být starší než hatha-jóga i tantra. Může jít o nějakou z prastarých technik dosahování holotropních stavů vědomí, jak bylo popsáno výše.

Podle Iana Bakera (2019, str. 185) se tato technika vyskytuje i v „nedvojném kašmírském šivaismu“ ve spojitosti s pláviní kumbhakou. „Nedvojný kašmírský šivaismus“ je široký pojem, který zahrnuje větší množství tantrických škol a autorů, kteří žili někdy mezi lety 900 a 1100 v Kašmíru.⁵ Podíval jsem se do některých textů, kde jsem si tipl, že by to mohlo být (Málinívidžajóttara-tantra a Vidžňánabhairava-tantra), ale nenašel jsem tam ani žádnou variantu pláviní kumbhaky a nic, co by přímo odkazovalo na škrcení. Jenže textů, kde by to mohlo být, je mnoho a Ian Baker bohužel neuvádí další detaily. Uvidím, třeba na to časem někde narazím (pokud na to někde narazíte, dejte mi určitě prosím vědět). Pláviní kumbhaku najdeme často v hatha-jógových textech (např. Hatha-pradípika II.70), ale tato technika nemá nic společného se škrcením – jde o druh pránájámy, kde se vzduch polyká. Jde tedy zřejmě jen o shodu jmen, což není nic výjimečného. Některé tantrické a hatha-jógové techniky nesou stejné jméno, ale jde přitom o něco zcela odlišného.

Osobně si myslím, že tato technika existovala v tantře dávno před vznikem hatha-jógy. Autor Šiva-sanhity nejspíše praktikoval tantru (Šrí Vidju nebo jinou kaula tantru) a mohl tuto techniku odněkud znát, a tak ji zde popsal stejně jako mnoho dalších. Ale zřejmě to nebyla masově rozšířená technika a rozhodně netvořila osu hatha-jógy (ani tantry), časem se v hinduismu odsunula do pozadí, zatímco v buddhismu přežila.

Odbočka: Ztraceno v překladu

Zajímavé je, že tuto techniku nenajdeme takto popsanou ve všech překladech. Můžeme si na tom ilustrovat, jak funguje práce s různými druhy textu. Někdy je orientace v textu snazší. Třeba, když někdo popisuje nějakou ásanu, tak asi víme, jak má vypadat, a i když různí písaři udělali v této pasáži za posledních 500 let různé chyby, neskončíme se dvěma zcela odlišnými verzemi. Ale je to složitější u techniky jako je tato, která nikde moc popsaná není (a ani jsem se nesetkal s tím, že by někdo upozornil, že „sebe-škrcení“ jako technika v hatha-jógových textech existuje).

V kritické edici, kterou připravil tým pracovníků Kaivalyadhamu (Swami Maheshananda, B. R. Sharma, G. S. Sahay, R. K. Bodhe, B. K. Jha a C. L. Bhardwaj, 2014) je totiž výše citovaný verš čten trochu jinak:

पद्मासनस्थितो योगी जन-संगविवर्जितः ।
विज्ञायनाडीद्वितयमङ्गुलीभ्यां निरोधयेत् ॥ ५३

padmāsana-sthito yogī jana-saṃga-vivarjitaḥ ।
vijñāya-nāḍī-dvitayam-aṅgulībhyāṃ nirodhayet ॥ 53

Rozdíl je, že místo „vidžňána“ uvádí verze z Kaivalyadhamu „vidžňája“. To je absolutiv od „vi-√jñā“ a v češtině by se přeložil jako „poznav“ nebo „když poznal dvojici nádí“. Tím pádem zmizí narážka na „vidžňána nádí“ a už není jasné, že by mělo jít o škrcení. Když je totiž v hatha-jógových textech řeč o „dvojici nádí“, prakticky vždycky to je ida a pingala. V této interpretaci je pak tento verš jen jakousi vycpávkou, která nepopisuje konkrétní techniku, ale pouze to, že je super poznat idu a pingalu.

Jaká verze textu tedy platí? Za sebe bych řekl, že určitě ta první uvedená. Jednak dává lepší smysl. A také je to verze, kterou použil James Mallinson, který je pověstný kvalitním zpracováním kritických edic. Navíc výzkumníci z Kaivalyadhamu posbírali dohromady šestnáct rukopisných či tištěných edic tohoto textu a jedenáct z nich uvádí „vidžňána“. Rozhodnout o původní verzi textu není sice o množství výskytu daného termínu v rukopisech, ale alespoň na tom můžeme vidět, že to není nějaká obskurní interpretace.

(A také stojí za zmínku, že Svámí Kuvalajánanda, který byl zakladatelem Kaivalyadhamu, sám tuto pasáž interpretoval jako techniku přiškrcení (viz výše)).

Doma to nezkoušejte

Tento článek je spíš taková skica. Narazil jsem na zajímavou pasáž a postupně se na to nabalila témata jako paralely v jiných duchovních tradicích, teorie holotropních zážitků a rozdíly v edicích primárních pramenů. Dohromady je to takový průřez několika různými tématy a ilustruje některé z možných přístupů k jógovému textu. Jen ještě jednou zdůrazňuji: nezkoušejte to doma.

– – –

Bibliografie:

BAKER, Ian. The Dalai Lama’s Secret Temple. London: Thames & Hudson, 2012. ISBN 978-0-500-28961-7.

BAKER, Ian. Tibetan Yoga: Principles and Practices. London: Thames & Hudson, 2019. ISBN 978-0-500-51926-4.

GROF, Stanislav. Psychologie budoucnosti: poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. V českém jazyce vyd. 2. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-937-1.

GROF, Stanislav. Lidské vědomí a tajemství smrti. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0177-5.

HUXLEY, Aldous. The Doors of Perception and Heaven and Hell. London: Vintage Publishing, 2004. ISBN 9780099458203.

KUVALAYANANDA, Swami. Prāṇāyāma. 12. ed. Lonavla, India: Kaivalyadhāma, 2016.

MAHESHANANDA, Swami, et. al. ed. Śiva saṃhitā. 2nd edition. Lonavla: Kaivalyadhama, 2014. ISBN 81-89485-53-9.

MALLINSON, James. The Shiva Samhita: A Critical Edition and an English Translation. Woodstock NY: Yogavidya.com, 2007. ISBN 978-0-9716466-4-3.

MALLINSON, James. The Khecarīvidyā of Ādinātha: A Critical Edition and Annotated Translation of an Early Text of Hathayoga. Routledge Studies in Trantric Editions. London: Routledge, 2007b.

TOMÁŠ, Eduard. Paměti mystika. Praha: Avatar, 1998. ISBN 80-85862-24-7.

WALLIS, Christopher. Tantra Illuminated: the Philosophy, History, and Practice of a Timeless Tradition. 2nd edition. Petaluma: Mattamayūra Press, 2013. ISBN 978-0-9897613-0-7.

– – –

1. Mallinson (2007) uvádí jako pravděpodobné nejpozdější datum vzniku rok 1500, protože tento text je citován v knize Jóga-čintámani od Šivánandy Sarasvatího, která vznikla okolo roku 1600 a než se Šiva-sanhitá stala tak známou, že by jí stalo za to citovat, musela uběhnout nějaká doba.
2. Neumím tibetsky, tak se držím Iana Bakera, který je do angličtiny přepisuje jako „dorje balap“ (2019) a „dorje lapchu“ (2012).
3. Holotropní znamená doslova „směřující (trepein) k celosti (holos)“ a autorem tohoto termínu je Stanislav Grof. Je to vlastně podkategorie různých: „stavů změněného vědomí“ apod., protože změněné vědomí můžu mít i v opilosti, ale opilost rozhodně není duchovním prožitkem.
4. Obecně mám pocit, že transpersonální psychologie více pracuje s šamanským pohledem na změněné stavy vědomí, spíše než s pohledem jógovým či védántovým apod.
5. Dnes se již termín „kašmírský šivaismus“ nepoužívá, protože jednak v Kašmíru existovalo větší množství druhů šivaismu, a druhak to vytváří dojem, že zrovna v Kašmíru byl nějaký speciální druh tantry či šivaismu. Tantra byla již v té době v různé míře zastoupena po celé Indii. V Kašmíru se těšila podpoře vládnoucích elit, a proto zde vzniklo mnoho spisů, ale ty neexistovaly v nějaké bublině oddělené od zbytku světa. Viz k tomu Wallis (2013, str. 285 a časová osa na str. 193).