Stručná historie jógy v Čechách – do 2. světové války

Hned na začátek bych chtěl zdůraznit, že toto není hotová studie. Mapování historie jógy na území Čech je takový můj dlouhodobý projekt a zdaleka nejsem hotov. Chtěl jsem ale publikovat alespoň nějaké základní poznámky a informace, které jsem sehnal. Následující text je proto spíš souborem takových poznámek. Historii není možné sestavit jen tím, že si za sebou napíšeme data a co se tehdy stalo. Je potřeba také uvážit souvislosti (kdo jak koho ovlivnil atd.). Níže také nedělám velký rozdíl mezi podstatnými a nepodstatnými událostmi – některé knihy, které zmiňuji téměř okamžitě zapadly a nikdo moc o nich nevěděl, ale jiné se staly klasikami a vycházejí i dnes. Mým cílem bylo spíše shromáždit, co nejvíce údajů, nabídnout alespoň nějakou základní orientaci a také případné zdroje pro další badatele, které zajímá historie.

Mám v plánu tento článek také postupně updatovat a doplňovat.

Jaké Čechy?

Když mluvíme o historii jógy v Čechách, tak je potřeba si nejdřív říci, co je myšleno Čechami, protože tehdy Česká republika neexistovala. Začínáme v Rakousko-Uhersku, pokračujeme přes Československo (i s Podkarpatskou rusí) a končíme v Protektorátu Čechy a Morava. Pro jednoduchost se tedy zaměřuji na historii jógy na území, který by přibližně odpovídalo současné České republice.

Ale tato studie není vymezena pouze územě. Za první republiky u nás žilo velké množství němců a německá literatura o józe byla mnohem bohatší než česká. Zde se zaměříme pouze na publikace v češtině či slovenštině a budeme zcela ignorovat německé publikace a případné německy mluvící spolky apod.

Jaká jóga?

Také není snadné vymezit „jógu“. Před 2. světovou válkou byla u nás jóga chápána docela jinak než dnes. V té době zajímala spíše okultisty a hermetiky (a spiritisty). Hlavní diskutovaná témata nebyla zdraví, stres a ohebnost, ale spíše čtení myšlenek, vize budoucnosti, astrální cestování a další nadpřirozené schopnosti. Kdybyste v té době řekli kolegům, že praktikujete jógu, tak by se na vás koukali jako kdybyste jim dnes řekli, že vyvoláváte duchy.

Pro zjednodušení tedy zahrnuji do jógy to, co bylo tehdy označeno jako „jóga“ bez ohledu na to, jestli bychom to dnes označili za jógu1. A je to dost široké pojetí: někteří autoři spojují jógu s dechovými cvičeními, jiní s tělesnou askezí (stání x hodin na jedné noze apod.) a pro jiné je pravá jóga spíše meditační atd. A často se termín „jóga“ používá čistě z marketingových důvodů, kdy někteří autoři popíší vlastní myšlenky či západní okultní praktiky a označí je za jógu, protože tak se lépe prodávali (tento trend trvá konec konců až dodnes). Mohli bychom také rozlišit několik různých proudů (okultisty či spiritisty, teosofy, lidé okolo Karla Weinfurtera a spolku Psyche, nezávislé duchovní badatele atd.), ale zde na takovou analýzu není místo.

Zdroje k historii jógy v Českloslovensku:

Je poměrně málo knih, které se věnují historii jógy u nás. Hlavní zdroje jsou:

  • Fujda, M. Akulturace hunduismu a formování moderní religiozity: K sociálním dějinám českého okultizmu 1891 – 1941. Praha: Malvern, 2010.
  • Gajdoš, Juraj. História jogy na území SR. Košice: Slovenská asociácia jogy Bratislava, 2003.
  • Sanitrák, Josef. Dějiny české mystiky 1: Legenda Karel Weinfurter. Praha: Eminent, 2006.
  • Sanitrák, Josef. Dějiny české mystiky 2: Konec zlaté éry. Praha: Eminent, 2007.
  • Vlasák, Jan. „Příspěvek k dějinám jógy”. In Patrovský, V. Bioterapie – Magnetoterapie. Praha: VŠ TJ Medicina Praha, 1987.
  • Votava, Jiří et al. Jóga očima lékařů. Praha: Avicenum, 1988. (zde jsou str. 13–14 věnovány extrémně stručné historii jógy u ČS a to především od 70. let dál).

Na toto téma vyšlo také několik diplomových prací. Zatím jsem našel tyto:


Definice “Yogy” podle slovníčku spiritualistického od Emanuela Haunera (Praha: Sfinx, 1923). Dostupné na Krameriu.

Stručná historie jógy na území Čech před 2. světovou válkou

1876 – začíná vycházet „Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvláště křesťanských a vůbec náboženských“ od Františka Čupra. Je to první české pojednání, ve kterém se zmiňuje indické myšlení a jóga. Hlavním cílem Františka Čupra ale nebylo popsat indickou filosofii, ale zaměřoval se tehdy populární myšlenku, že křesťanství ve skutečnosti vzniklo před Ježíšem a je to forma hinduismu.

1877 – František Čupr vydal svůj překlad Bhagavadgíty (pořízený z překladů do jiných evropských jazyků). Jde de facto o první jógový text přeložený do češtiny.

1891 – je založena teosofická „Lóže u Modré hvězdy“, jejímž zakládajícími členy jsou: Baron Leonhardi, dr. Eckstein, Hrabě Leiningen-Billigheim, Karel Weinfurter, Gustav Meyrink (Meyer) (Bor, 2002, s. 50). Pro historii jógy je obzvlášť podstatný Karel Weinfurter (více o něm dále) a Gustav Meyrink. Meyrink se nejprve s nadšením vrhl do praxe jógy podle teosofických instrukcí a podle svých slov se dostal i do vnitřního kruhu. Následně ale na jógu zanevřel. Pránájámu považoval za formu autohypnózy, která vede k mediumitě a hathajógu (společně s teosofy) řadil k černé magii nebo nesmyslnému sebemrskačství (viz též Gustav Meyrink a hathajóga). Přesto se v jeho díle občas vyskytují narážky na různé východní praxe.2

Gustav Meyrink (1868–1932) (zdroj: wikimedia)

“Annie Besantová se mi odvděčila za mou horlivost a přijala mne do určitých užších kruhů Theosofické společnosti, jež mají centrum v Indickém Adyaru. Dostával jsem od ní stále další a další instrukce stran jógy. Od toho momentu, až do mého odchodu k němuž došlo asi o tři měsíce později, jsem vedl život na pokraji šílenství. Živil jsem se jako vegetarián, už vůbec jsem nespal, požíval dvakrát denně lžíci arabské gumy rozpuštěné v polévce (to mi bylo vřele doporučeno francouzským okultním řádem za účelem probuzení astrálního jasnovidectví), noc co noc jsem po osm hodin cvičil ásany (asijské pozice vsedě se zkříženýma nohama) a při tom zadržoval dech, až jsem zakoušel smrtelný třas. Poté, při novoluní, jsem vyjížděl v nejhlubší temnotě na kopec zvaný svatoprokopská sluj, daleko od Prahy, koně přivázal ke stromu, posadil se do ásany a upřeně zíral na jeden bod na obloze až do rozbřesku.“
– Gustav Meyrink (2017, str. 14)

(nutno ještě dodat, že zakládat lóže a podobné tajné spolky bylo tehdy v Rakousku-Uhersku ilegální.)

1897 – byla založena další pobočka theosofické společnosti pod názvem “Theosofický spolek”. Není jasné, kdo byl zakldatatelem podle Vlasáka (1987, str. 86) to byl Václav Procházka, ale podle Zdeňka Vojtíška (který je asi přesnější) to byl Alois Koch. V roce 1908 se jejím předsedou stal J. Bedrníček (1878 – 1939), který ji přejmenoval na “Českou společnost Theosofickou” (v Theosofické společnosti došlo v roce 1895 k rozkolu – Bedrníček se připojil k “Adjáru”, který vedla Annie Besantová).

Na přelomu 19. a 20. století se občas objevují zmínky o józe už i v různých novinách a časopisech. V některých odborných jde např. o shrnutí různých německých knih pojednávajících o indické filosofii, ale občas se o józe píše i populárních časopisech (časopis „Vlast“ (1899, číslo 7, ročník 15, s. 672) obsahuje shrnutí Mahábháraty včetně dvou odstavců o Bhagavadgítě; dokonce i v Plzeňských listech (10. prosince 1903) najdeme shrnutí z knihy Františka Krejčího, který mluví o „spánku zvaném Yoga“ a dokazuje tím, že existuje duše nezávislá na těle; pojednání o stejném tématu je dokonce i v časopise „Akademie, orgán socialistické mládeže“ (1904, s. 272).

Tyto zmínky jsou většinou značně nepřesné až zmatené. Podstatné je, že se termín „yoga“ objevuje už v běžných časopisech (jako jsou Plzeňské noviny) i na stránkách „orgánu socialistické mládeže“.

1905 – vychází český překlad knihy I. P. Müllera „Můj systém“ (dostupná na Krameriu), která se ve 20. letech dočkala několika dalších vydání (a doplňků). Tato kniha byla celostvětově nesmírně populární a díky ní se “ranní rozcvička” bez pomoci činek či dalších nástrojů stala běžnou věcí (v tom samozřejmě hodně pomohl i Sokol). Tím se připravila půda pro jógu po 2. světové válce, kdy mnoho lidí začalo vnímat jógu jako svého druhu cvičení pro zdraví. I když se toto pojetí objevilo v Americe či Indii už ve 30. letech, tak u nás byla jóga chápána až do 50. let jak záležitost okultistů a jejím cílem bylo buď duchovní poznání nebo nadpřirozené síly, ale ne tělesné zdraví.

Mimochodem z knihy I. P. Müllera podle všeho čerpal Svámího Jógánanda pro svou Yogodu (Foxen 2016, s. 16-17).

Müllerova kniha byla vydána na svou dobu velice nákladně i s fotografiemi jednotlivých cviků.

1908 – vychází „Tajemství indické jogy“. Jde o vlastně první českou učebnici jógy, ale pouhé nahlédnutí do obsahu nám ukáže, že o žádnou učebnici jógy nejde. Její obsah je věnován různým západním okultistickým praxím, ale jsou označovány východními termíny. Zřejmě to už v té době bylo dobrou marketingovou praxí. Nekontroloval jsem celou knihu, ale skoro polovina druhého dílu je jen překladem z knih Williama W. Atkinsona. Jako autor je uveden pouze „Hermes“. Obecně se nyní předpokládá, že to byl pseudonym slavného okultisty Otakara Grieseho. Více o této knize je v tomto videu a je také v sekci na stažení.

1909 – Otakar Griese vydává český překlad Jógasúter pod názvem „Patanjaliho systém Radža-Jogy“ který je pořízen z anglického překladu od teosofa Williama Quan Judgeho (1851 – 1896) (Fujda, 2010, s. 190). Bohužel tento text se mi nepodařilo dohledat.

1913 – vychází přelomová kniha pro historii jógy v Čechách – „Divy a kouzla indických fakirů“ od Karla Weinfurtera (1867 – 1942). Původně vychází postupně po sešitech a až po válce vyjde jako jeden svazek. Najdeme zde přehršel informací o józe a to včetně překladu části Jóga súter a části Ghéranda-sanhity.

Karel Weinfurter je asi nejdůležitější postavou historie jógy v Čechách před 2. světovou válkou. Napsal, přeložil a vydal velké množství knih s duchovní tématikou. Sám se považoval za křesťanského mystika, ale psal texty o spiritismu, astrologii, magii i mystice. Mezi to se jako jeho velké téma vracela jóga. I když byl často k józe kritickým, tak byl paradoxně jejím největším popularizátorem.

Podrobný (i když někdy až nekriticky oslavný) životopis Karla Weinfurtera napsal Josef Sanitrák (2006 & 2007). Stručný je k dispozici online zde.

Karel Weinfurter (1867 – 1942)

1920 – vychází „Zdravá krev bohatstvím národa. Katechismus Hatha-yogi“ od Alexandra Batěka. Autor zde hned v úvodu definuje hatha-jógu jako dechová cvičení. Praktická cvičení jsou pak převzata od W. W. Atkinsona, tj. nic co by se nějak zvlášť týkalo indické jógy. Autor ještě dílo zasadil do jakéhosi eugenického kontextu. Edice se jmenuje “Katechismus převýchovy národa” a apeluji na čtenáře, že hlavním je dosáhnout zdraví a síly, aby celý národ přežil. Se současným stavem národa není podle všeho spokojen a proto hovoří o „převýchově“.

1920 – vychází „Prakticky Joga“ od „O Hašnu Hara“. Tato kniha už má alespoň něco společného s jógou (narozdíl od předchozí). Text je podle všeho hodně ovlivněn theosofií (více než indickou jógou) a mám pocit, že její autor nebyl Ind, ale ve skutečnosti západní theosof (podezřele mimo jiné působí fakt, že celý text se nese v hinduistickém duchu, ale učí pouze mantru óm mani padmé húm, která je buddhistická a v hinduismu se ani nevyskytuje + závěrečná kapitotla o “perské magii” připomíná spíš západní okultistické příručky). Kniha je nyní k dispozici zadarmo v elektronickém formátu zde.

„Prakticky Joga“ byl první text, který se dostal do rukou Květoslavu Minaříkovi (1908–1974) někdy v letech 1924–1925 (nebyl to ovšem poslední text, který se mu dostal do rukou, viz jeho životopis). Květoslav Minařík je další z velmi významných postav historie jógy u nás. Osud mu nebyl nakloněn a neusnadňoval mu praxi. Pocházel z velmi chudých poměrů, nedokončil ani základní školu a velmi brzy musel začít pracovat. Např. Když začal praktikovat jógu, tak pracoval v pekárnách 70 hodin týdně a později 92 hodin týdně. Praktikoval proto pouze po práci a meditoval místo spánku (podle životopisu spal v té době jen 2 hodiny denně). Později se od jógy přesunul spíše k mahájánovému buddhismu.

Květoslav Minařík v roce 1939 (zdroj: wikimedia)

„Na důkaz, že pravá mystika má věčný základ, opíral jsem se vždy hlavně o to, že jsem bez školního vzdělání získal vzdělání a bez empirického studia vědecké poznatky. A zahrál-li si se mnou Osud tak, že jsem se musel probít ze zoufalého stavu dítěte ze rodiny nejchudší z nejchudších a ještě k tomu špatně orientované až do stavu intelektuálně dobře orientovaného, pak tím větší sláva józe, nauce, která jako nesmírně čistá a rozsáhlá studánka lahodné pitné vody zachránila mne, člověk zmírajícího již nesmírnou duchovní žízní, a to právě na poušti mravně, intelektuálně i hospodářsky desorientovaném světě.
– Květoslav Minařík (1990, s. 287)

1922 – je založena Náboženská společnost československých Unitářů („Svobodné bratrství“), kterou vede Norbert Ferdinand Čapek (1870 – 1942) (https://unitaria.cz/100let/pohledy-do-historie/1922). Unitáři se z počátku józe nevěnovali, ale dávali prostor všem duchovním tradicím, takže na jejich půdě probíhali též přednášky na toto téma (pak v době komunismu zde o józe přednášel Eduard Tomáš).

1923 – vychází český překlad „Indických Yogiů tajemství dechu“ od „Yogi Ramačaraky“. Jak už bylo zmíněno výše, tak z tohoto textu přeložil část už Hermes ve své učebnici z roku 1908. Yogi Ramacharaka byl pseudonym Williama Waltera Atkinsona, který vydával své knihy pod indickým jménem, protože se tak lépe prodávali. O indii a józe nevěděl skoro nic a šlo spíše o směs západní zdravovědy a Nové myšlenky (tehdy rozšířené hnutí, předchůdce New Age). Knihu můžete najít v sekci Na stažení.

1926 – vychází překlad Bhagavadgíty od K. Weinfurtera (z anglického překladu) (dostupná v České digitální knihovně). Je to již čtvrtý překlad Bhagavadgíty do češtiny3, ale byl prvním, který se stal široce populárním (1935 vychází další vydání). Autor ho doplnil (jak je jeho zvykem) celou řadu svých poznámek.

Obálka Weinfurterova vydání Bhagavadgíty (1926)

1929 – 25. října byl oficiálně založen spolek Psyché (či Psyche), který od začátku vedl Karel Weinfruter (zdroj). Navazoval na časopis „Psyche. Revue věnovaná mystice, okultismu a metapsychice“, který Karel Weinfruter založil už v roce 1924 (a připsíval do něj pod svým jménem i pod několika pseudonymy). I když se tento spolek nijak nespecializoval na jógu, mnoho lidí se díky němu dovědělo o různých východních naukách. Jeho členy byli nějakou dobu mimo jiné i Květoslav Minařík a František Drtikol.

Obálka časopisu Psyche z roku 1938, kde můžeme vidět klasickou směs východní i západní spirituality. Vedle Mistra Eckharta a J. A. Komenského jsou zde články od Svámího Vivékánandy a Alxandry David-Néel nebo vysvětlivky k Bhagavadgítě od K. Weinfurtera. Právě ke konci 30. let v tomto časopise přibývalo východního učení.

1936 – vychází Weinfurterův překlad Hatha-pradípiky pod názvem „Lampa k Hatha-jógu“. Jde o překlad z anglického překladu a Karel Weinfurter ho doplnil celou řadou svých vlastních poznámek. Jeho vztah k józe byl podle všeho dosti problematický – na jednu stranu o ní hodně psal, ale na druhou stranu se považoval za křesťanského mystika a jógu bral jako horší cestu. Také ve všech svých překladech má tendenci autory či vydavatele původního textu jemně kritizovat 🙂

“Poznamenal jsem již jinde, hlavně ve svém velkém spise: „Bible ve světle mystiky“, že různé stavy, kterých jógin indický dosahuje jen s velkou námahou nebo násilím a změnami tělesných orgánů (na př. zde odříznutím jazyka od poutka4) doshauje mystik západní, pouhým cvičením písmen nebo tichou koncentrací zcela bez námahy a jaksi mechanicky. Také zde máme zmínku o vnitřním ohni, jenž vzniká u mystika samovolně.”
– Karel Weinfurter (Svatmaram 1936, s. 83)

Stále jde ale o přelomový překlad, protože je to první hatha-jógový text, který byl do češtiny celý přeložen.

1937Československo navštívila Alexandra David-Néel, známá cestovatelka po Tibetu, jejíž život by vydal na dobrodružně-duchovní román (což se i stalo, protože o svých cestách hodně psala a je jí věnován dokonce díl animovaného seriálu „Byl jednou jeden objevitel“). Cestovala v přestrojení v Tibetu (cizinci měli tehdy do Tibetu zakázán vstup) a protože uměla tibetský, tak zde nalezla i různé učitele a dostala od nich různá zasvěcení. Mezi její nejznámější knihy patří „Mystikové a mágové Tibetu“ a „Zakázanou zemí, cesta Pařížanky do Lhasy“. To podle Vlasáka (1987, s. 88) „podnítilo u řady posluchačů zájem o nauky Východu“.

Alexandra David-Néel ve svém tibetském oblečení (1933, zdroj: wikimedia)

O této návštěvě vím pouze z jednoho původního zdroje (Vlasák, 1987) a nenašel jsem k ní nic dalšího (její návštěvu zmiňuje i Gajdoš (2003), ale ten tuto pasáž čerpá evidentně z Vlasáka). Nelze vyloučit, že by k této návštěvě nedošlo, ale mám určité pochybnosti (v roce 1937 se měla transsibiřskou magistrálou vydat do Číny, takže možná se tu stavila cestou?).

1937 – (asi březen) vyšel český překlad knihy Paula BruntonaTajnosti Indické“ (anglický originál vyšel 1934). Tento překlad udělal K. Weinfurter. Její vydání zvedlo další vlnu zájmu o indické učení. Paul Brunton v ní popisuje svůj pobyt v Indii a hledání, při kterém navštěvuje různé učitele až nakonec dojde k Ramanovi Maharšimu, kde skončí. Je plná různých duchovních úvah a trochu instrukcí. Paul Brunton se zde potká i s jedním hatha-jóginem (ten působí tak románově, že jsem na pochybách, jestli si ho nevymyslel), který mu ukázal několik klasických kousků jako je zastavení dechu (viz ukázka níže). Nakonec ale Paul Brunton došel k závěru, že hatha-jóga je pro západního člověka nevhodná.

Paul Brunton (1898-1981)

Dívá se zadumaně na podlahu a potom říká: „Zastavím dech!“
„Pak ale určitě zemřete!“ zvolám úzkostně.
Zasměje se, ale mou poznámku přejde.
„Nyní položte svou ruku přímo pod mé chřípí.“
Váhavě jsem uposlechl. Na pokožce ruky cítím teplý závan vydechovaného vzduchu. Brama zavírá oči; jeho tělo je nehybné a připomíná sochu. Zdá se, že upadá do nějakého druhu transu. Čekám a stále držím hřbet své ruky pod jeho nosem. Jogín zůstává stále tichý a nehybný jako modla. Velmi pomalu, velmi vyrovnaně začíná závan jeho dechu slábnout. ustal úplně.
Pozoruji jeho chřípí a rty; zkoumám jeho ramena a prsa; ale ani v jediném případě nemohu objevit nějaký vnější důkaz dýchání. Vím, že tyto zkoušky nejsou konečné a přeji si provést přesvědčivější zkoušku, ale jak? Můj mozek rychle pracuje. V místnosti není žádné zrcátko, ale nacházím skvělou náhradu v malé vyleštěné mosazné misce. Držím ji chvíli pod jeho chřípím a pak zase na povrchu rtů. Její lesknoucí se povrch zůstává neposkvrněný; žádné zakalení nebo vlhkost.
– Paul Brunton: Tajnosti Indické

V témže roce měl K. Weinfruter ještě přeložit a vydat Bruntonovu další knihu „Tajnosti Egyptské“ a v roce 1938 ji ještě doplnila „Tajná Stezka“, což byla svého druhu učebnice meditace.

Reklama na právě vyšlé “Tajnosti Indické” v revue Psyche (3, 15. března 1937)

1937 – v září přijel poprvé do Československa Paul Brunton. Nepřijel v roli spisovatele ale přímo jako duchovní učitel a tak k němu mnoho lidí přistupovalo. K jeho návštěvě viz Čapková (2005). Později došlo ke sporu mezi P. Bruntonem a K. Weinfurterem, který nakonec vedl k odchodu části lidí ze spolku Psyche.

Paul Brunton ovšem neučil jógu, věnoval se spíše védántě (i když často používal termín jóga) a různým meditacím. Každopádně se po jeho návštěva vytvořila v Čechách skupina jeho žáků.

1. návštěva Paula Bruntona v Československu. Uprostřed stojí K. Weinfurter a P. Brunton (Čapková, 2005).

Na konci 30. let – se začínají pořádat kurzy hatha-jógy v rámci Unitarie. „Cvičí se malých, téměř rodinných skupinkách v unitárii a i v paláci Dunaj na Národní třídě č. 10. Cvičí se, zkouší se a předávají se vlastní zkušenosti druhým. Dá se říci, že každý cvičil na svou vlastní pěst a hledal si cestu. Na veřejnosti se nevystupovalo“ (Vlasák, 1987, s. 88).

Jan Vlasák z této doby zmiňuje několik „obětavých průkopníků“. Pokusil jsem se k těmto jménům dohledat nějaké informace, ale moc toho zatím nemám:

  • Miroslav Lžička (1907–2006) – teosof a indolog. Už za první republiky navštívil Indii. Něco málo o jeho životě je zde.5
  • František Žlábek (1891 – 1966) – na sklonku života se věnoval překládání spisů svámího Šivánandy (Vlasák, 1987).
  • Vladimír Novický – přeložil Jógánandův „Životopis jógina“, který bohužel nikdy nevyšel (Vlasák, 1987).
  • Václav Cimr (+1965) – k němu jsem dohledal pouze to, že v roce 1930 napsal knihu o svobodném zednářství).
  • Anna Albrechtová
  • Dušan Kafka – byl dlouhotelým předsedou Unitářů (NSČU) a v 90. letech se zjistilo, že spolupracoval s StB (viz k tomu např. zde). Na druhou stranu Ivan Štampach upozorňuje, že tehdy spolupracovali s StB vedoucí všech náboženských skupin a Dušan Kafka dovoloval v Unitárii přednášky např. Zděnka Neubauera nebo Eduarda Tomáše, kteří by jinak přednášet nesměli.
  • Jasoň Holub – byl později jedním z průkopníku ásanové jógy. V roce 1965 vedl jako jeden z prvních cvičení v Domě kultury těla na Klárově (zdroj). Není ale jasné, jak a jestli působil už před 2. světovou válkou.
  • Jiří Pavlata
  • Otakar Vojtůvka (1911–1999) – byl zároveň mormonem a a učitelem jógy. Opět to ale vypadá, že jeho hlavní působení nastalo až po válce. Stručný životopis se třemi vzpomínkami je zde.

1935 – se z veřejného života stahuje František Drtikol (1883–1961) a začíná soukromě učit svou nauku. Nejspíše učil příležitostně i předtím, ale v tomto roce se přestěhoval do vily na Spořilově a přestal působit jako fotograf. Učil svéraznou kombinaci hinduistické jógy s mahájánovým buddhismem (říkal tomu buddhistická kundaliní jóga). Narozdíl třeba od Květoslava Minaříka a obzvláště Karla Weinfurtera nevydal žádnou knihu6, kde by svou metodu vyložil. Zde ho proto zmiňuji pouze takto pro úplnost. Větší vliv na historii jógy u nás měl až skrze svoje žáky, i když by asi bylo přesnější ho považovat za průkopníka buddhismu než jógy. O duchovním učení Františka Drtikola vydalo nedávno nakladatelství Svět dvě souborné knihy pod názvem „František Drtikol: Duchovní cesta“ (Drtikol & Doležal, 2004 & 2018).

“Klid je nejvyšší stav. Božství nemůže býti v pohybu. Božství je v Klidu – spočívá Samo v Sobě. A právě že je v Klidu, Jeho Síla stále tvoří. Kdyby bylo v pohybu, bylo by konečné, neb pohyb podmiňuje prostor.”
– František Drtikol: Moje myšlenky (in: Drtikol & Doležal, 2018, s. 37)

1939 – vychází český překlad knihy „Indičtí fakiři a jóginové“ od Edmonda Demaitre. Tato kniha je k józe a indické spiritualitě dost kritická. Snaží se zbavit „tajemný orient“ romantických představ a autor na základě vlastních cest popisuje indické jóginy spíš jako vandráky než mudrce a upozorňuje na neuvěřitelné pověry, kterými hinduisté řídí svůj život. Vypadá to, že v této době byla jóga (a „tajemná Indie“) už populární i v Československu, protože jinak by nemělo smysl vydávat text, který ji má „odromantizovat“ (tehdy většina populace neměla možnost jet do Indie a v literatuře se objevovali stále fantastičtější popisy schopností jóginů – často od autorů, kteří také v Indii nikdy nebyly).

V úvodu adresuje pomyslného indického jógina autor takto:

“Věřte mi, miluji Vaši zemi, mám hlubokou náklonnost k národům, kteří ji obývají, snažím se pochopit Vaše hoře, Vaše snahy, Vaše tužby. Ale nenávidím Kali, mám hrůzu z Vašich model, shledávám strašným, nelidským, nízkým a odporným Vaše náboženství, soudím, že většina Vašich bráhmanů jsou ničemové a většina Vašich asketů a kouzelníků podvodníci.”
– Edmond Demaitre (1939, s. 13)

1939 – vyšla kniha Květoslava MinaříkaPřímá Stezka“. Je to jeho základní učebnice mystiky. Později se hojně šířila za komunismu v samizdatové podobě (a v exilovém vydání) a v 90. letech opět vyšla v nakladatelství Canopus. Předmluvu končí těmito slovy:

“Ke konci bych ještě rád upozornil, aby nikdo nepovažoval nauku Přímé Stezky za náboženství nebo za nový okultní směr. Vznikla sloučením vyšších a nižších jóg, takže zpracovává bytost jako celek a tudíž jí přináleží název Přímá Stezka.”
– Květoslav Minařík (1990, str. 11)

1942K. Weinfurter byl umučen nactisty. Byl zatknut v rámci velké akce namířené proti hermetikům, okultistům, astrologům apod.7. Karel Weinfurter byl už pokročilého věku a jeho zdraví nevydrželo velice tvrdé zacházení. Když bylo jasné, že je na tom špatně, byl propuštěn a doma zemřel. Hovoří o tom např. Petr Kalač v této přednášce.


Citované zdroje:

Bernardová, K. (2021). Nacismus versus okultismus v protektorátu: Osudy Jiřího Arvéda Smíchovského a Jana Kefera (Vydání první). Praha. Academia.

Bor, D. Ž. (2002). Bdělost, tot’ vše! Cesta Gustava Meyrinka k nadsmyslnu. Trigon.

Čapková, M. (2005). Vzpomínky na Dr. Paula Bruntona. Frýdek-Místek. Iris RR.

Demaitre, E. (1939). Indičtí fakiři a jóginové. Praha. Pražská akciová tiskárna.

Drtikol, F., & Doležal, S. (2004). František Drtikol: Duchovní cesta, sv. 2. Praha. Svet.

Drtikol, F., & Doležal, S. (2018). František Drtikol: Duchovní cesta (druhé, rozšířené a upravené vydání). Praha. Svět.

Foxen, Anya P. (2016). „Yogi Calisthenics: What the “Non-Yoga” Yogic Practice of Paramahansa Yogananda Can Tell Us about Religion”. Journal of the American Academy of Religion 1–33. doi: 10.1093/jaarel/lfw077.

Fujda, M. (2010). Akulturace hunduismu a formování moderní religiozity: K sociálním dějinám českého okultizmu 1891 – 1941 (Vyd. 1). Praha. Malvern.

Funk, Karel. (2001). Mystik a učitel František Drtikol. Olomouc: Fontána.

Gajdoš, J. (2003). História jogy na území SR. Košice. Slovenská asociácia jogy Bratislava.

Meyrink, G. (2017). Proměna krve. Praha. Malvern.

Minařík, K. (1990). Přímá Stezka: Mystická praxe k poznání skutečnosti. Nemojov u Dvora Králové nad Labem. Canopus.

Sanitrák, J. (2006). Dějiny české mystiky 1: Legenda Karel Weinfurter. Praha. Eminent.

Sanitrák, J. (2007). Dějiny české mystiky 2: Konec zlaté éry. Praha. Eminent.

Svatmaram, S. (1936). Lampa k Hatha-jógu (K. Weinfurter, Přel.). Praha. Zmatlík a Palička.

Vlasák, J. (1987). Příspěvek k dějinám jógy. In Patrovský, V. Bioterapie – Magnetoterapie. Praha. VŠ TJ Medicina Praha.

Poznámky

  1. A to by ještě stálo za diskusi, jestli to, co se dnes označuje jako „jóga“ má něco společného s indickou jógou, tak jak je v sanskrtských spisech.
  2. Ve Valpuržině noci je např. řeč o „avejše“, čímž se myslí tantrická „avéša“ (tj. prostoupení až posednutí božstvem). V Zelená tváři čteme: „V každém jméně spočívá tedy tajná síla, a pronášíme-li toto jméno se semknutými rty do svého srdce, neustále, až ve dne v noci vyplní na vždy naši bytost…“ což má paralely s pojetím manter v Indii (i když Meyrinkovy postavy zde mluví o tělesné změně) atd.
  3. První byl 1877 překlad od Františka Čupta, druhý z roku 1900 od Václava Procházky a třetí byl 1920 překlad od Pavly Maternové
  4. K. Weinfurter zde komentuje praxi khéčarí mudry.
  5. Jan Lípa sice uvádí, že Miroslav Lžička byl předsedou Theosofické společnosti, ale nepodařilo se mi ho jako předsedu najít, viz např. zde.
  6. František Drtikol měl snad přeložit Tibetskou knihu mrtvých, ale jeho překlad mu měl ukrást a pod svým jménem vydat Alois Trčka (Funk 2001, s. 22) (je dostupná v Krameriu).
  7. Tato akce byla do nedávné doby nejasná. Podrobněji o ní pojednává Bernardová (2021).

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.