Jak vnímat historii jógy? Duchovno a politika

Představme si dva lidi, kteří oba čtou stejnou knihu – například Bhagavadgítu. První vidí pouze věčnou moudrost, duchovní cestu k osvobození, oddanost Bohu. Zkrátka text, který překračuje čas a místo. Pro něj je historický či politický kontext irelevantní – ba dokonce rušivý.

Druhý vidí především text o rozdělení moci ve společnosti. Bhagavadgítá pro něj ustanovuje novou formu monotheismu, jejímž účelem je posílit královskou moc.¹ Vidí v ní snahu oslabit vliv buddhismu a upevnit postavení bráhmanů – vždyť celou Mahábháratu pravděpodobně sponzorovala dynastie Šungů, která chtěla zastavit šíření buddhismu podporované předchozími Maurji.² Celá ta „duchovnost“ je jen ideologická maska pro politické zájmy.

Oba mají pravdu – a oba se mýlí. Při pohledu na jógu, hinduismus či indickou kulturu máme tendenci upadat do jednoho ze dvou extrémů – a v obou případech nám něco zásadního uniká.

První extrém nazvu duchovní redukcionismus. Ten redukuje vše pouze na vnitřní duchovní dimenzi. Z tohoto úhlu pohledu je Indie zemí svatých mužů a nadčasové moudrosti. Důvod, proč různí mudrci sepsali posvátné knihy bylo pouze přinést duchovní moudrost lidstvu. Indie je natolik prosáklá duchovní moudrostí, že i chudí Indové dokážou být šťastní.

Druhý extrém nazvu materiální redukcionismus. Z tohoto pohledu jsou všechny náboženské fenomény ve skutečnosti maskami pro materiální zájmy. Hlavní motivy jsou vždy buď ekonomické nebo politické. Účelem svatých knih bylo především upevnit moc bráhmanů nad ostatními kastami. V některých případech byly tyto texty sepsány prostě proto, že daná skupina chtěla získat královského sponzora a bez textu by se těžko prezentovali.³ Všechny ty „duchovní nauky“ byly hlavně politickou intrikou, která měla např. udržovat bráhmany u moci a utlačovat všechny ostatní.

Nejde o to, že by pravda byla někde uprostřed. Tyto dva pohledy totiž nejsou na opačných koncích jedné osy – jsou to dvě různé dimenze, které obě existují zároveň.

Na cokoli – třeba na historii jógy – se můžeme dívat z pohledu vnitřního prožitku: meditační techniky, duchovní stavy, smysl života. Nebo se můžeme podívat na vnější společensko-ekonomickou stránku: úloha asketických skupin v boji proti Britům, královská podpora určitých tradic, snaha bráhmanů o upevnění vlastní moci, ekonomické zájmy různých škol atd.

I dnes mnoho lidí praktikuje jógu jako nástroj vnitřní transformace – a jejich prožitek je skutečný, nikoliv iluzorní. Zároveň je jóga politickou silou a multi-miliardovým byznysem – a to také není něco, co lze ignorovat. Obě dimenze jsou reálné.

Omyl nenastává tím, že vidíme jednu z těchto dimenzí. Omyl nastává ve chvíli, kdy jednu redukujeme na druhou – kdy tvrdíme, že Bhagavadgíta je „pouze“ duchovní text (a její historie či politická role je irelevantní), nebo že vznikla „pouze“ pro politické účely (a duchovní prožitky milionů lidí jsou jen iluzí).

Obě roviny jsou relevantní – a jedna se nedá vysvětlit tou druhou. A ani jedna není více skutečná či opravdová než ta druhá.  Naše schopnost správně je pochopit je přímo závislá na schopnosti vidět obě tyto dimenze zároveň.

Co to znamená v praxi? Pokud lpíme na duchovním redukcionismu, pak budeme mít tendenci nepohodlné sociální fenomény (např. sexuální zneužívání ze strany různých guruů, kastovní systém, mysoginie) zametat pod koberec jako nepodstatné drobné omyly či je budeme re-interpretovat jako ve skutečnosti duchovní. Vezměme si třeba verše Bhagavadgíty potvrzující kastovní systém.⁴ Mnoho komentátorů z 20. století se je snažilo všelijak vysvětlit tak, že vlastně kasty nepotvrzují. Ale je mnohem upřímnější si přiznat: Bhagavadgítá vznikla v určité době a kultuře. I když její učení může ukazovat k něčemu nadčasovému, forma a způsob vyjádření jsou vždy poplatné době. Skutečná vnitřní pravda může být nepopsatelná, ale instrukce, jak se k ní dostat, podléhají času a místu. Pro dnešní dobu tedy není relevantní vše –  verše o kastovním systému můžeme prostě odmítnout. I duchovní text můžeme číst s vědomím historického kontextu.

Na druhou stranu, pokud lpíme na materiálním redukcionismu, uniká nám zásadní fakt duchovního prožitku. Každý duchovní text či technika je pro nás jen nástrojem politické moci nebo pověrou. Pak ale čelíme nepochopitelným záhadám: Jak je možné, že Bhagavadgíta byla tak populární právě u ne-bráhmanů? Ve 13. století ji Dňánéšvar přeložil do maráthštiny a tento překlad se stal nejpopulárnějším textem v Maháráštře – a zůstává jím dodnes. Podobná situace nastala také když Tulsídás převedl Rámájanu do avadhí. Jestliže byla Rámájana především politickým nástrojem bráhmanů, proč se stala tak milovanou právě mimo bráhmanské kruhy? Materiální redukcionismus na to nemá uspokojivou odpověď – protože ignoruje vnitřní rozměr, kde lidé skutečně nacházeli duchovní útěchu, inspiraci a cestu k transcendenci.

Je snazší vidět jen jednu dimenzi než obě zároveň. Duchovní redukcionismus nás chrání před nutností přiznat, že náboženství bylo také nástrojem politické moci. Materiální redukcionismus nás chrání před nutností přiznat, že duchovní prožitek není jen nepodstatou iluzí. Ale skutečná komplexita znamená držet tyto tenze zároveň vedle sebe – bez redukce jedné na druhou.

A právě v tomto „držení zároveň“ je skutečným uměním. Vyžaduje to intelektuální odvahu přiznat, že verše Bhagavadgíty můžeme číst kriticky – a zároveň pokoru uznat, že její duchovní učení nás může vést k transformaci. Vyžaduje to být kritický k zneužívání moci v duchovních komunitách – a zároveň otevřený k autentickému duchovnímu prožitku. Není to vždy snadné. Ale je to cesta vidět věci více takové, jak skutečně jsou.

1. K této interpretaci Bhagavadgíty viz Angelika MALINAR: The Bhagavadgītā: Doctrines and Contexts. Cambridge: Cambridge University Press, 2009.
2. Bhagavadgítá je součástí mnohem delší Mahábháraty. K teorii, že jádro příběhu Mahábháraty vzniklo v době vlády Šungů (tj. asi 4. stol. př. Kr.) viz. James L. FITZGERALD: The Mahābhārata, volume 7. Chicago: the University of Chicago press, 2004, str. 121-122). Do finální podoby měla být Mahábhárata dotažena za vlády Guptovců (4.-5. stol. po Kr.). Viz k tomu též: Richard H. DAVIS: The Bhagavad Gita: a biography. Princeton: Princeton University Press, 2015.
3. K psaní textů pro získání finančního sponzora viz např. Péter-Dániel SZÁNTÓ: Tantric Buddhist Communities and Seeking Patronage at Medieval Indian Courts. Cambridge: Harvard University 2017. O soupeření různých náboženských skupin o patrony viz také: James MALLINSON: Kālavañcana in the Konkan: How a Vajrayāna Haṭhayoga Tradition Cheated Buddhism’s Death in India. Religions. Online. 10(4), 273, 2019. ISSN 2077-1444. doi:10.3390/rel10040273
4. Bhagavadgítá 4.13 a 18.41-45.