Každý podzim se po celé Indii slaví devět nocí zasvěcených Bohyni. V Bengálsku se z hlíny tvoří monumentální sochy Durgy, které jsou na konci svátku rituálně ponořeny do vody. V Gudžarátu se lidé scházejí k tradičním tanečním oslavám. V Maisúru projíždí městem slavnostní průvod vedený slonem, na němž sedí socha bohyně Čamundéšvarí. V domácnostech jižní Indie se staví výstavky panenek představujících bohy a bohyně. Navarátri – doslova „Devět nocí“ – patří mezi nejvýznamnější hinduistické svátky a představuje barvité spojení různých starších lidových tradic s ortodoxním hinduismem.

Existují dokonce čtyři Navarátri, která připadají do čtyř částí roku. První připadá na měsíc čaitra (březen–duben), druhé na měsíc ášádha (červen–červenec), třetí na měsíc ášvina (září–říjen) a čtvrté na měsíc mágha (leden–únor). Připadají tedy přibližně na obě rovnodennosti a oba slunovraty, i když ne opravdu jenom přibližně, protože datum se řídí lunárním, nikoli solárním kalendářem.

Ovšem neslaví se všechny čtyři. Ta, která připadají na měsíc ášádha a mágha se označují jako gupta navarátri („tajné Navarátri“) a zpravidla se neslaví. Nejvíce slavené Navarátri je to v měsíci ášvina, kterému se říká šárada navarátri – „podzimní Navarátri“. Pokud se řekne pouze „Navarátri”, tak tím lidé zpravidla rozumí právě toto podzimní.

Podle názvu by se mohlo zdát, že se Navarátri slaví především v noci (podobně třeba jako Mahášivarátri neboli „Velká noc Šivy“, která se většinou slaví celou noc). I když slavení přes noc není vyloučené, tak Navarátri se ale slaví především přes den. A technicky vzato celý svátek netrvá devět ale deset dní. Desátým dnem (vidžaja-dašamí – „vítězný desátý den“)¹ oslavy Navarátri vrcholí. Vidžaja-dašamí je tak důležitý den, že je v podstatě samostatným svátkem.

Co se slaví?

Navarátri je velmi rozmanité – v různých oblastech i tradicích se oslavuje různě a slaví se na první pohled odlišné věci. Někde se Navarátri slaví jako vítězství boha Rámy nad démonem Rávanou, častější je však varianta, kde se slaví vítězství Bohyně nad démonem Mahišou. Někde se tyto dvě varianty kombinují. Všechna tato pojetí navíc mají rozdílné lokální varianty. Tato variabilita existovala nejspíš již od nepaměti a teprve v nedávné době se objevuje snaha prezentovat Navarátri jako jednotný a jasně vymezený svátek.

Jak poznamenávají Simmons a Sen v úvodu sborníku věnovanému Navarátri: „Kamkoli se člověk [při studiu Navarátri] podívá, tam existuje velká různorodost. V souladu s tím byl festival vykládán jako ‚protějšek svátku Hólí‘, ‚podzimní rovnodennost‘, ‚slavnost sklizně‘, ‚hlavní svátek králů, vládců a bojovníků‘, ‚oslavování vítězství dobra nad zlem‘, ‚dočasný návrat provdané dcery do rodičovského domu‘, ‚začátek období válek‘ a/nebo ‚oslavování ženské božské síly‘, v závislosti na tom, na jaký aspekt se badatel zaměřil.” (Simmons and Sen, 2018, str. 1)

Proto prakticky u všeho, co zde o Navarátri řeknu, bude možné někde najít výjimku. Pro jednoduchost se proto zaměřím na nejčastější podoby tohoto svátku, a to hlavně na variantu zaměřenou na Bohyni. Určitě tím ale tento svátek nepokryji v jeho úplnosti (jestli je něco takového vůbec možné).

Mytologie

Podzimní Navarátri je spojeno především s mýtem o bohyni Durze a jejím vítězství nad démonem Mahišásurou². Tento mýtus existuje v různých podobách v různých textech a je pravděpodobné, že Navarátri se slavilo dříve, než byl tento příběh poprvé zaznamenán. Nejstarší dochovaná varianta tohoto vyprávění se nachází v textu známém jako Déví-máhátmja (doslova „Velikost Bohyně“) z 6. století³, který je také znám jako Durgá-saptašatí („Sedmset veršů o Durze“). Dochoval se v mimořádně velkém množství rukopisů, což svědčí o velké oblibě tohoto textu, a dodnes často vychází v originálu i v mnoha překladech.

Základní příběh vítězství Bohyně nad Mahišásurou lze shrnout následovně: Mahišásura (nebo též Mahiša) velel démonům v jedné z dlouhých válek s bohy a nakonec zvítězil. Dnes se často setkáme s vysvětlením, že Mahiša díky předchozí intenzivní askezi získal dar, podle kterého ho nemůže zabít žádný muž. V Déví-máhátmja to však není popsáno takto – tam je Mahiša prostě silnější než bozi a Bohyně ho neporazí díky tomu, že je žena, ale proto, že je silnější. Ale zpět k příběhu. Poražení bohové uprchli a vydali se za Višnuem a Šivou. Když jim pověděli, co se stalo, Šiva i Višnu se rozhněvali. Energie vyvolaná tímto božským hněvem se zhmotnila v podobě Bohyně⁴:

Z Višnuovy tváře, jež byla stažena zlostí, tehdy vyšlehlo velmi jasné světlo a stejně tak i z tváří Brahmy a Šivy. Také z těl dalších bohů v čele s Indrou vyšly oslnivé záblesky a [následně se všechny] spojily. Bozi pak na tom místě spatřili zářící zdroj světla, jenž připomínal planoucí horu. Jeho jas byl tak silný, že prozářil celý obzor. Toto světlo bylo jedinečné. Tam, kde se energie vzešlá z těl všech bohů spojila, se zjevila žena a jas, jenž z ní vycházel, prostoupil celý vesmír. (Déví-máhátmja 2.10-13, př. Z. Štipl)

Jednotliví bohové pak dali Bohyni zbraně: Višnu jí dal disk, Šiva své kopí/trojzubec, Indra hromklín (vadžra) atd. Dostala takhle celou řadu zázračných zbraní a šperků, a pak se bez nějakých promluv rovnou vydala zabít Mahišu.

„A ona s hlasitým smíchem strašlivě zařvala a potom znovu a ještě jednou. Celé nebe bylo jejím hrozivým řevem naplněno, a jak se šířil do daleka, vyvolal mohutnou ozvěnu. Všechny světy se roztřásly a moře se rozbouřila.“ (Déví-máhátmja 2.32-33, př. Z. Štipl)

Hned si jí všimli démonští vojíci, kterých byly desítky milionů, a všichni na ni zaútočili. Neměli však nejmenší šanci. „Bohyně Čandiká jejich střely i zbraně hravě odrážela, rozsekávala je na třísky a sama ještě nepřátele zasypávala vlastními střelami a zbraněmi“ (Déví-máhátmja 2.49-50). Text pak detailně popisuje, jak démony zabíjela různými zbraněmi „jako by ji to nestálo sebemenší úsilí.“

Obyčejní démonští vojáci však v mytologii zpravidla nejsou žádná výzva. Teď přichází řada na různé velitele Mahišova vojska, se kterými se Bohyně utká jednotlivě v sérii soubojů, až je všechny porazí. Mahiša se nakonec promění do své buvolí podoby a také zaútočí. Jejich boj je vrcholem tohoto příběhu a nezadá si s moderní válkou: země puká, oceán se vylévá z břehů a Mahiša po Bohyni vrhá dokonce i hory.

Zajímavé je, že ve finále se Bohyně napije „božského nápoje“. Není jasné, o co jde, ale velmi to připomíná alkohol:

„Rozzuřená Čandiká, která je matkou světa, se napila božského nápoje. Oči se jí [rázem] podlily krví a pak se několikrát [z plna hrdla] zasmála. (…) ‚Řvi si hlupáku, jen si ještě malou chvíli řvi, dokud nedopiju [tento nápoj].“ (Déví-máhátmja 3.34 & 38)

A jak řekla, tak udělala – přiskočila k Mahišásurovi a když byl ve své buvolí podobě, přibodla ho k zemi. Ten se ještě pokusil uniknout tak, že se proměnil zpět do lidské podoby, ale sotva se vytáhl z tlamy buvola do půli těla, Bohyně mu usekla hlavu mečem.

Právě tato finální fáze souboje je oblíbeným námětem umělců už od doby vzniku Déví-mahátmja:

Déví-máhátmja však neobsahuje pouze tento příběh. Text obsahuje celkem tři epizody, ve kterých Bohyně zabíjí různé démony, kteří získali takovou sílu, že ohrožují již i samotné bohy: nejprve je to Madhu a Kaitabha, poté Mahišásura a nakonec nejdelší epizoda (kapitoly 5–10), kdy Bohyně bojuje s démony Šumbhou a Nišumbhou.

Déví-máhátmja je velmi úzce spjato s oslavami Navarátri a pravděpodobně jde o nejstarší text, který tento svátek zmiňuje. Ve 12. kapitole, kde Bohyně dává instrukce ohledně recitace tohoto textu a jeho přínosů, říká:

„Každoročně na podzim se koná velká slavnost uctívání. Člověk, který během ní s láskyplnou oddaností vyslechne chvalozpěv velebící mou slávu, bude mou milostí osvobozen od všeho soužení a požehnán bohatstvím, obilím i syny, o tom nemůže být pochyb.“ (Déví-mahátmja 12.12-14, př. Z. Štipl)

Tato „velká slavnost uctívání v době podzimu“ (šaratkálé mahápúdžá) podle všeho odkazuje právě na Navarátri (Simmons and Sen, 2018, str. 5). Instrukce, které zde Bohyně předala, se dodržují dodnes – recitace Déví-máhátmja je standardní součástí oslav.

Ovšem varianty mýtu o vítězství Bohyně nad démonem Mahišou existuje v celé řadě pozdějších sanskrtských textů: Déví purána (6.-9. stol.), Káliká Purána (10-12. stol) a Déví bhágavata purána (11.-12. stol.)⁵ a dalších. Ve těchto a dalších textech se tento mýtus mírně odlišuje a přibývají další detaily. Proto se dnes můžete setkat s tímto mýtem v různých variacích.

V průběhu devíti dní Navarátri probíhá tedy tento boj Bohyně s veliteli démonů, a nakonec desátý den (vidžajadašamí) zabije Mahišásuru. Tento den je vyvrcholením Navarátri. Ovšem to, jak konkrétně oslavy Navarátri i vidžajadašamí vypadají se hodně liší region od regionu, tradici od tradici i chrám od chrámu.

Rámova varianta mýtu

Jak bylo zmíněno výše, někde se Navarátri slaví v jako vítězství boha Rámy nad démonem Rávanou. Příběh spojený s tímto vítězstvím se opět týká Bohyně: když se Rámovi podařilo dostat až k Rávanovi, zjistil, že není snadné ho porazit. Proto rychle uctil Bohyni, která se mu zjevila a požehnáním mu zajistila vítězství nad Rávanou.

Ve Válmíkiho sanskrtské verzi Rámájany se však tento příběh nenachází. Tam Ráma před bojem uctí Slunce a díky tomu nad Rávanou zvítězí.⁶ Verze s Bohyní se však vyskytuje v mladších variantách Rámájany v jiných indických jazycích, například v bengálské Krittivása Rámájaně (Simmons and Sen, 2018, str. 3).

V Rámovské variantě oslav Navarátri se na vidžaja-dašamí pálí velká socha Rávany:

Bohyně, Durgá, Kálí, Lakšmí, Sarasvatí, Čandí, Čámundá…

Dosud byla řeč o „Bohyni“, ale o jakou Bohyni vlastně jde? Je to válečnická Durgá? Moudrá Sarasvatí, bohyně řeči? Temná Kálí s věncem lebek okolo krku? Děsivá Čámundá? Nebo některá z dalších mnoha stovek bohyní?

V různých proudech hinduismu se objevuje nepřeberné množství bohyň. Část z nich mohli uctívat již védští Árjové více než tisíc let před naším letopočtem, protože několik bohyň je zmiňováno už ve Védách.⁷ Velká část z dnes populárních bohyň však nejspíše byla původně různými bohyněmi místních domorodých kmenů. Je těžké říct, v jaké podobě a jak dlouho byla která uctívána, protože tyto kmeny nezanechaly psané záznamy.

Nesmíme zapomenout, že běžný člověk v Indii sanskrt neuměl. Šlo o jazyk bráhmanů, tedy elitní vzdělané vrstvy, zatímco bohyně byly uctívány spíše běžnými lidmi, kterých bylo mnohem více, ale kteří nezanechali psané záznamy. Teprve postupně se tyto kmenové bohyně dostaly do textů.

Od počátku středověku však zesiloval proud teologického myšlení, podle kterého jsou vlastně všechny bohyně jednou – všechny jsou aspekty jedné Bohyně s velkým B (Kinsley, 1997, str. 132). V sanskrtu se pak mluví o Mahádéví („Velké bohyni“). Historicky důležitou úlohu zde hraje právě Déví-máhátmja, protože jde o nejstarší text, kde se setkáváme s tímto pojetím jedné Bohyně (Coburn, 1991, str. 16).

Snad všechny šaktistické⁸ tradice se dnes drží tohoto přístupu – většinou preferují nějakou konkrétní podobu Bohyně, ale všechny ostatní bohyně chápou jako její aspekty.

Tento přístup se projevuje i při oslavách Navarátri, kdy se běžně každý den uctívá jiná podoba Bohyně. Časté je například uctívání devíti podob Durgy (nava-durgá): Šailaputrí, Brahmačáriní, Čandraghantá, Kúšmándá, Skandamátá, Kátjájiní, Kálarátri, Mahágaurí a Siddhidátrí (Shankar, 2018, str. 219).

Různé chrámy a tradice však mají své vlastní varianty. Například chrám Šrí Mankala Vinájaka v Tamilnádu oslavuje těchto devět podob bohyně v průběhu Navarátri: Rádžáradžéšvarí, Ándál, Mínákší, Kámákší, Annapurní, Bhúvanéšvarí, Pú Pávátai, Lakšmí a Sarasvatí (Wilson, 2018, str. 243). Osobně jsem se v roce 2019 zúčastnil oslav Navarátri v chrámu Šrí Rádžárádžéšvarí ve státě New York v USA, kde byly jednotlivé dny zasvěceny Ganapatimu, Šjámě, Váráhí, Ašvarudze, Tiraskariní, Durze, Bále, Mahálakšmí a Tripurasundarí. Tento chrám přitom mění podoby Bohyně uctívané na Navarátri každý rok.

Často se také slaví pouze tři podoby Bohyně: první tři dny jsou věnovány Kálí, další tři dny Lakšmí a poslední tři dny Sarasvatí (Shankar, 2018, str. 220; Tanaka, 1999, str. 123).

Regionální podoby oslav

Oslavy Navarátri probíhají na různých úrovních. Pro mnohé oddané se Navarátri odehrává především v nitru jako mystická zkušenost. Pro další jsou to především náboženské rituály vykonávané v chrámu. A opět pro další jde o společenskou či rodinnou oslavu spojenou s nostalgickými vzpomínkami z dětství. Tyto tři roviny se přitom v žádném případě nevylučují.

Podívejme se nyní na tu nejviditelnější část oslav Navarátri – na jejich veřejné, regionální podoby. Ty jsou opět velmi rozmanité a v současné době se v mnoha indických státech staly součástí lokální identity.

Durgá-púdžá v Bengálsku

Oslavy Navarátri v Bengálsku jsou vizuálně nejznámější podobou tohoto svátku – fotografie bengálských oslav často doprovázejí články o Navarátri obecně.⁹ V Bengálsku se tento svátek většinou označuje jako Durgá-púdžá („uctívání Durgy”). Z hlíny se vyrábí velké a nesmírně propracované sochy Durgy (říká se jim pandál). Často je to pojímáno přímo jako soutěž, do které se zapojují různí umělci. „Média a soukromé společnosti vytvářejí poroty složené z umělců a významných členů občanské společnosti, kteří hodnotí jejich díla a udělují ocenění na základě estetické hodnoty a myšlenkové vytříbenosti“ (Sen, 2018, str. 107). Tyto soutěže často produkují opravdu monumentální umělecká díla s vlastními pavilony připomínajícími spíše galerie než chrámy. Někdy je Durgá-púdžá přímo označována jako umělecký festival.

Příklad nejlepších pandálů roku 2025 podle hodnocení Indian Express:

Tyto sochy jsou pouze dočasné. Tradičně se vyráběly z nepálené hlíny na slaměné či dřevěné konstrukci, která se dnes často kombinuje s dalšími materiály. Na konci oslav se sochy rituálně ponoří do vody, kde se rozpustí – této ceremonii se říká visardžana („propuštění”).¹⁰

Dokumentace procesu visardžana (takto to vypadá většinou mimo ty velké umělecké instalace):

Slavnostní průvod (džambu sávári) v Maisúru v Karnátace

Maisúr má dlouhou tradici velkých oslav Navarátri. V současnosti je tento festival oficiálním státním svátkem (state festival) Karnátaky. Původně šlo o významnou oslavu královské moci dynastie Odejárů (angl. Wodeyar), kteří založili Maisúr jako samostatné království roku 1610 (ačkoli tradičně se věří, že oslavy Navarátri zde probíhaly i před Odejáry). Dodnes zde oslavy začínají symbolickým pomazáním krále (mahárádža), který je usazen na trůn a uctíván jako kdyby Maisúr byl stále královstvím (Simmons, 2018, str. 64).

Největší oslavy probíhají desátý den, který je zde označován jako Dasara. Když ještě Odejárové vládli, projel král městem ve zlatém přístřešku neseném slonem, následován slavnostním průvodem. Dnes je v čele průvodu na slonu vezena socha Bohyně Čamundéšvarí, které je zasvěcen nejznámější maisúrský chrám na kopci nad městem. Samotný průvod však není o nic kratší než za dob království. I dnes v něm vystupuje 12 slonů a za nimi následuje celá řada hudebníků, tanečníků, vozů s dioramaty a herců v maskách. Slon, který vede průvod, se jmenuje Abhimanyu a má vlastní stránku na anglické Wikipedii: https://en.wikipedia.org/wiki/Abhimanyu_(elephant) (V roce vydání tohoto článku měl odejít do důchodu).

Součástí oslav je také slavnostní rozsvícení Maisúrského paláce:

Zde je krátký (dramatičtější) sestřih celého průvodu:

Kompletní záznam průvodu (cca 3 hodiny):

V Karnátace (stejně jako v dalších státech jižní Indie) se během Navarátri doma staví také tradiční kolu – výstavky panenek na policích.

Jižní Indie – Kolu panenky

V Tamilnádu, Karnátace a Ándhře se v domácnostech během Navarátri staví do hlavní místnosti stupňovité police, na které se vyskládá velké množství malých panenek. Těchto polic bývá většinou 7, 9 nebo 11 a tento počet má symbolický význam. Celá tato výstavka se označuje jako kolu (často přepisováno také jako golu).

Jednotlivé panenky představují různé hinduistické bohy, běžné lidi a někdy i zvířata. Někdy jsou umístěny libovolně, často má však jejich rozmístění symbolický význam. Například jednotlivé police mohou představovat vesmírnou hierarchii: nejvýše jsou umístěni bohové, pod nimi různé polobožské bytosti, dále král a královna, níže běžní lidé, zvířata, a nakonec i neživé předměty.

Tento typ oslavy je čistě rodinnou záležitostí, srovnatelnou se zdobením vánočního stromku u nás. Rodiny se často navštěvují, aby si své kolu navzájem prohlédly. Oslavy bývají doprovázeny i hudebními vystoupeními apod.

Historie tohoto způsobu oslav není jasná. Lidově se kolu považuje za starobylou tradici, máme o ní však jen velmi málo historických záznamů. „Vzhledem k tomu, že až donedávna šlo převážně o domácí rituál vykonávaný pouze ženami, které předávaly znalosti ústní tradicí, a vzhledem k převážně androcentrické povaze mnoha dochovaných textů není překvapivé, že se o domácích kolu nemluví v literatuře ani v 19. století“ (Narayanan, 2018, str. 279). Můžeme bezpečně odhadovat, že v 19. století tato tradice již existovala, i když není zaznamenána v textech. Jak vypadala předtím, nebo zda vůbec existovala, však netušíme.

Popularita tohoto způsobu oslav stoupá a kolu se nyní stalo součástí regionální identity v Tamilnádu i Karnátace. Objevují se velká veřejná kolu sponzorovaná firmami a obchody nabízejí stále rozmanitější sortiment panenek.

Tance Garbá a Dándijá rás v Gudžarátu

V Gudžarátu představuje Navarátri především festival tance. Každý večer po dobu devíti nocí se lidé scházejí, aby tančili garbu a dándijá rás – tradiční lidové tance, které jsou pro gudžarátskou komunitu charakteristické (David, 2014).

Garbá¹¹ je kruhový tanec, při kterém se tanečníci pohybují proti směru hodinových ručiček kolem centrálního oltáříku (garabi). Tanec začíná pomalu a postupně se zrychluje, přičemž tanečnice vytvářejí soustředné kruhy. Tradiční garbá je především ženským tancem, i když dnes se k němu připojují i muži.

Dándijá rás je tanec s krátkými holemi, který se tančí ve dvojicích uspořádaných do řad. Tanečníci postupují v řadách a postupně si vyměňují partnery, přičemž rytmicky narážejí svými holemi (dándijá). Tento tanec je spojován s mýty o Kršnovi a pastýřkách (gópí). V kontextu Navarátri se objevuje také interpretace, podle které jde o symbolické znázornění boje Bohyně s Mahišásurou.

Ann David ve své etnografické studii gudžarátské komunity ve Velké Británii zdůrazňuje, že tyto tance nejsou gudžarátsky označovány jako „tanec“ (nrutja), ale používá se výraz garba ramavó – „hrát garbu“. Tanečníci sami říkají, že se garba „hraje“, nikoli „tančí“, protože jde o pohybovou praxi zakotvenou v náboženské tradici (David, 2014, str. 15). Tohle je důležité pro pochopení vztahu těchto tanců k Navarátri. Jde totiž primárně o náboženskou praxi, i když se provádí bez oficiálních náboženských autorit. „Literární důkazy naznačují, že garbó se v Gudžarátu udržel jako oblíbený rituál uctívání, který se provádí bez přítomnosti kněží, přinejmenším od sedmnáctého století, a stal se ceněnou součástí místní tradice slavení Navarātri. Dodnes se praktikuje jako způsob uctívání“ (Shukla-Bhatt, 2021, str. 41)

Několik videí Garby:

Dandíja rás:

Pro gudžarátskou komunitu, ať už v Indii nebo diaspoře, jsou tyto tance klíčovým vyjádřením identity. Ačkoli je Navarátri celoindický festival, garbá a rás jsou rozpoznatelné jako specificky gudžarátské, a účast na nich potvrzuje nejen hinduistickou, ale konkrétně gudžarátskou hinduistickou identitu.

Existuje samozřejmě celá řada dalších regionálních variant oslav Navarátri – téměř každý indický stát má svůj specifický způsob, jak tento svátek slavit.

Vnitřní Navarátri

Kromě toho, že Navarátri má velmi výrazné formy vnějších oslav, tak pro mnoho tradic je stejně důležité či ještě důležitější slavit Navarátri ve vlastním nitru. Konkrétní způsob se liší linii od linie. Zkusím shrnout alespoň pár příkladů, kdy budu vycházet z popisu oslav Navarátri v ášramu Sarkara Báby ve Váránasí od Jishnu Shankar (2018).

Po dobu Navarátri doporučuje Sarkar Bábá zachovávat těchto jedenáct pravidel:

1. Celibát, ovládání smyslů.
2. Mlčení.
3. Spaní na zemi
4. Jíst pouze jednou za dvacet čtyři hodin.
5. Opakovat mantru pomocí mály.
6. Čtení posvátných knih.
7. Meditace.
8. Udržovat mysl prostou přání a tužeb.
9. Vyhýbat se negativním činům.
10. Klanět se celým tělem zvolenému božstvu.
11. Chovat se ke všem laskavě.

Jak ale zdůrazňuje Jishnu Shankar (2018, str. 2018–2019), tak nejde o to, že by všichni měli dodržovat vše a tato pravidla by neměla být askezí. Někdo si zvolí půst, ale někdo jiný může jíst apod. Cílem není umrtvovat tělo, ale spíš odlehčit mysli a pomoci ji lépe se otočit do nitra.

Hlavní praxe pak spočívá v meditaci na mantru. Sarkar Bábá náleží do tantrické tradice a tam hraje mantra zásadní důležitost – mantra není jen soubor slabik či zvuků, ale je přímo Bohyní. Opakovat mantru znamená v sobě zpřítomňovat Bohyni. Každý oddaný se zaváže k určitému počtu opakování mantry za prvních osm dní Navarátri. Před samotným prováděním mantry se ještě provedou menší očistné rituály (áčamana, bhútašuddhi, digbandhana), trochu pránájámy, vizualizace Bohyně spojená s krátkou recitací a pak už následuje džapa neboli opakování mantry. 

„Budete mít větší zájem o hlubokou meditaci, vizualizaci a modlitbu tehdy, když zaujmete správnou pozici, budete držet páteř vzpřímenou a sladíte tok dechu. Jemně zavřeme oči, aniž bychom na ně vyvíjeli přílišný tlak, a snažíme se, aby naše uši nevěnovaly pozornost zvukům přicházejícím zvenčí. Udržujeme pozornost soustředěnou na vibrace mantry, které se dějí spolu s naším dechem a tlukotem srdce. A co se pak stane? Bohyně začne působit na vaše tělo“ (Sarkar Bábá cit. u Shankar (2018, str. 223–224)).

Osmý den večer se pak provádí velké hóma neboli ohnivá oběť. A devátý den se ještě provádí kumárí púdžá při které jsou malé holčičky hoštěny jako by byli Bohyně (jde o dcery lidí, kteří jsou v ášramu).

Oproti jiným tradicím má Sakara Bábá skutečně hodně prostou rituální část oslav. O to větší důraz klade na správný postoj či nastavení mysli. Rozhodující je, co se děje uvnitř. „Pro něj byl správný vnitřní postoj (bháva) klíčovým prvkem při uctívání Bohyně. Všechno ostatní bylo druhotné – pouze vyjádřením tohoto postoje“ (Shankar, 2018, str. 217). Správný postoj je podle něj opravdová oddanost a nepřipoutanost. Celé Navarátri je příležitostí stát se nádobou, do které může Bohyně přímo vstoupit skrze mantru. Sarkar Bábá vedl své následovníky k tomu, aby nejprve zažili přítomnost Bohyně v sobě samých – aby se stali prostorem, kde může přebývat a projevovat svou milost. Teprve z takového prožitku vyvěrá skutečné pochopení, že vše existující je neoddělitelné od této milosti. Radost spojená s Navarátri pak přestává být pouze sváteční, ale stává se trvalým stavem prostupujícím celý život hledajícího (Shankar, 2018, str. 231).

Oslava Navarátri v chrámu Šrí Rádžarádžéšvarí

V roce 2019 jsem se zúčastnil oslav Navarátri v chrámu Šrí Rádžarádžéšvarí, který se nachází na severu státu New York v USA. Abych nabídl trochu jinou perspektivu na tento svátek, pojal jsem následující popis méně odborně a více jako vyprávění.

* * *

Seděl jsem na studených dlaždičkách, nohy složené v tureckém sedu. Chtěl jsem je dát do polovičního lotosu, ale celý den jsem chodil bos a nechtěl jsem si od chodidel ušpinit bílé dhótí. Zima mi ale nebyla. Vzduch byl prostoupen vonným kouřem ze zdánlivě nekonečného množství nejrůznějších rituálů, které se zde v plném proudu střídají už od rána.

Zády jsem se opíral o zeď. Po pravé ruce jsem měl dva metry vysokou sochu Šivy Natarádžy, po levé ruce Bhairavu. Teď v chrámu nikdo nebyl. Všichni se totiž shromáždili ve vedlejší místnosti, kde už přes hodinu probíhala hóma.

Potřeboval jsem si odpočinout. Ne od únavy – od intenzity. Z hlavní místnosti sem doléhal zvuk recitace védských manter. Pořád dost nahlas, ale oproti tomu, jak to znělo přímo u hómy byla naprosto vše prostupující, ohlušující.

Z hlavní místnosti se ozvalo další „sváhá“. Další naběračka ghí byla vhozena do ohně. Už jich dnes bylo víc než sto. Možná dvě stě. Přestal jsem počítat.

Byl to pátý den Navarátri a šestý den od našeho příjezdu. Přiletěli jsme sem cíleně za hlavním místním učitelem a zakladatelem chrámu Šrí Čaitanjánanda Náthou, kterému se říká Haran Aija. Byli jsme velmi přátelsky přivítáni. Místní chrámová komunita v čele s Aijou nás vzala mezi sebe, a tak jsme se oslav Navrátri zúčastnili jako místní.

Oslavy Navarátri mohou mít mnoho podob. Tento chrám patří do tradice Šrí-vidjá – jedné z nejstarších stále živých tantrických tradic. Na Západě někdy panuje představa, že tantra je o sexu nebo o hledání mužských a ženských archetypů apod. To je moderní pojetí, které vzniklo na Západě a má málo společného s indickou duchovní tradicí stejného jména. Indická tantra je hlavně o mantrách a o komplexních obřadech spojených s těmito mantrami. A tím pádem se i zde Navarátri slavilo velkým množstvím obřadů.

Začínalo se každý den už kolem páté ráno a pokračovalo se až do osmi nebo devíti hodin večer. Často v různých částech chrámu probíhalo několik obřadů současně. Místní dobrovolníci přespávali přímo v budově vedle chrámu, aby to všechno stihli. A všechny obřady byly pojaty velmi velkoryse – na ničem se nešetřilo.

Přemýšlel jsem, že bych popsal rituály, které se během dne prováděly, ale byl by to dlouhý text plný technických detailů. A většinou by šlo o běžné obřady, se kterými se v různých podobách můžeme setkat často. Byla zde ovšem jedna specialita. Podobně jako v jiných chrámech se i zde každý den Navarátri slaví jiný aspekt Bohyně. Tento rok se jako hlavní bod programu konala každý večer jantra-púdža neboli uctívání jantry.

Dobrovolníci celé odpoledne vytvářeli obrovský geometrický obrazec z různých předmětů. Většinou to byly ovoce či květiny, jindy také polodrahokamy nebo i hračky – vše tematicky odpovídající danému aspektu Bohyně. Výsledek vypadal spíš jako umělecká instalace než jako rituální předmět.

S jantrami jsem se setkal už předtím. Na Západě je většinou známe jako „posvátné geometrické symboly“ a jejich praktické použití se omezuje na tisk na jógové podložky, láhve na vodu či trička. Tady jsem poprvé detailně viděl, jak se jantry používaly tradičně. Na význam janter jsem se proto zeptal přímo Aiji. Pro Šrí-vijdu není jantra geometrickým obrazcem k meditaci, ale je to přesné vyjádření božstva na energetické úrovni. Ti, kdo nemají zasvěcení, uctívají božstva v podobě soch – což je chápáno jako hrubé zjednodušení. Socha může božstvo symbolicky představovat, ale je to vzdálené jeho podstatě. Jantra je o úroveň výše. Vyjadřuje dané božstvo mnohem přesněji a je blíž jeho podstatě. Zároveň je zde ovšem větší riziko – božství je tak říkajíc nefiltrované, intenzivnější. Proto se dříve tato praxe tajila a mantry jsou v rukopisech zakódované. Aija je toho názoru, že dnes už to není třeba tajit.

Když začal večerní obřad, všichni, kdo měli zasvěcení, recitovali mantry. Púdžárin (občas byli dva, muž a žena) vedl rituál a dva asistenti obcházeli jantru – hledali specifická místa a pokládali tam květiny a posvěcenou vodu. Každá jantra má tyto body přesně určené (např. Ganéšova jantra jich má sedmatřicet). Každý bod představuje menší božstvo, které se v rámci jantry púdži uctívá vodou a květinou.

Aija seděl na kraji a dohlížel na průběh rituálu. Dával si záležet na přesné výslovnosti, ale nebyl zbytečně přísný. Občas se ozval smích, když musel púdžárina brzdit, protože asistenti ještě obíhali jantru a hledali správný bod jantry, zatímco púdžárin se už snažil pokračovat dál v recitaci.

Když jsem tuto púdžu pozoroval poprvé, byl jsem překvapen její komplikovaností. Nejen, že uctíváte dané božstvo, ale ještě uctíváte celý zástup božstev rozmístěných v jantře. Co to má mít za smysl? Jde o to získat prováděním obřadů zásluhy jako např. u klasické védské oběti? Tady to tak není. To, co je vidět zvnějšku je vlastně jen část této praxe. Myšlenka je taková, že to, co se provádí vně, se také děje uvnitř praktikujícího. Tantrické rituály nejsou jen formou uctívání – jsou projekcí vnitřního procesu. Při uctívání jantry zpřítomňuje praktikující jantru uvnitř sebe. V praxi má totiž být snazší pracovat s různými vnitřními obsahy (ať už je chápeme jako psychologické či energetické) pomocí jejich projekce do vnějšího rituálu. Jak mi vysvětlil jeden z místních: „Je to jako prát si oblečení. Je snazší, pokud si ho nejdřív sundáš.“

Místní to chápou i prakticky – často jsem slyšel diskuse o tom, jakou praxi či mantru má kdo dělat, pokud je příliš cholerický, depresivní nebo úzkostný apod. Z tohoto pohledu jsou tantrické rituály něčím jako psychoterapií. Ovšem s tím rozdílem, že vždy v posledku míří k Bohyni (a to uvnitř i vně).

Ještě bych rád zmínil jeden důležitý obřad, který se úzce pojí s Navarátri i v jiných tradicích. Běžně se v rámci Navarátri uctívají holčičky jako Bohyně. Říká se tomu kumárí púdža (doslova „uctívání dívky“). Ve Šrí-vidje k tomu existuje propracovaný rituál, kterému se zde říká kaláváhaná púdža. V rámci něj se pomocí manter má v dané ženě zpřítomnit Bohyně, která je pak uctívána oddanými. V běžné dny se většinou vybere nějaká holčička, která se pak asi na hodinu stane Bohyní. To v praxi znamená, že sedí se svojí mámou na židli, lidé se jí klaní a ona jim dává sladkosti. Slyšel jsem o tom už v minulosti, ale přiznám se, že jsem byl překvapený, když jsem vstoupil do chrámu a tam na židli seděla asi desetiletá holčička, které se právě klaněl starý pán s šedivými vlasy a pleší. A když říkám klaněl, tak myslím klaněl až tak, že ležel na zemi. To se jen tak nevidí.

Je to vlastně velmi zajímavý princip. Šrí-vidjá je se hlásí k nedualistickému přístupu (advaita) – z absolutního pohledu je Bohyně v každém a všude. Klanět se například holčičce, učí člověka vnímat božství, i tam kde by ho normálně nečekal. Obzvlášť v indické kultuře, která si hodně zakládá na hierarchii spojené s věkem, a stále často i s pohlavím.

Čím blíž bylo vidžajadašamí, tím více se uctívaly také ženy. Pamatuji si, že asi osmý den byly takto uctívány tři ženy různého věku. Seděl jsem na zemi spolu s ostatními v plné hlavní místnosti a koukal jsem přes jejich hlavy dopředu, kde seděly tyto tři ženy na židlích. Aija je postupně všechny tři rituálně uctíval. Jedna z nich se přitom silně rozplakala. Z mého pohledu to nebylo jen běžné dojetí. Byla to paní, které se věnuje Šrí-vijde, má zasvěcení a praktikuje. Myslím si, že je to spíš opravdu silný zážitek, pokud vás uctívá váš vlastní učitel a v tu chvíli víte, že neuctívá vás jako osobu. Ta oddanost je namířena hlouběji do vaší skutečné podstaty. Není to oddanost, která by posilovala vaše ego, ale naopak ego úplně obchází. Takto jsou uctívány pouze ženy, takže jsem neměl možnost to zažít, ale myslím si, že to může být hluboká zkušenost.

Desátý den, vidžajadašamí, oslavy vrcholily. Hlavní socha Bohyně v chrámu byla ozdobena tisícem zlatých mincí. Na každé z nich je vyryto jedno její jméno. Takhle lze zde Bohyni spatřit pouze jeden den v roce.

Vyvrcholením oslav pak byla ratha-játrá, „jízda vozů“. Menší zlatá socha Bohyně byla usazena na obrovský dřevěný vůz, který svou konstrukcí připomínal věž indického chrámu. Ten potom oddaní táhli okolo chrámu za doprovodu obrovského davu lidí. Někteří tančili, jiní provolávali slávu Bohyni. Na voze seděl Aija a házel z něj plnými hrstmi bonbony a další sladkosti. To vyvolávalo nadšení obzvlášť u dětí – i když ne jenom. Také jsem pár sladkostí chytil.

Obřady tím ale ještě neskončili. Po vidžajadašamí se konala ještě speciální slavnost v rámci, které se „ochlazovaly“ sochy v chrámu. Aija mi vysvětlil, že toto velmi intenzivní uctívání po dobu Navarátri nabije místí sochy extrémně velkou energií. Tu není dobré nechat, jen tak být a je potřeba ji opět uvolnit. K tomu se provádí série rituálních koupelí těchto soch. Jak byly sochy postupně polévány vodou, medem, mlékem, kurkumou, posvěceným popelem apod., tak jako by se s tím uvolňovala i atmosféra mezi oddanými. Přes Navarátri bylo hodně práce, mnoho z nich i málo spalo, aby všechno stihli. Teď se lidé smáli a atmosféra byla uvolněná. Bylo to trochu jako při oslavách Hólí, protože se oddaní i mezi sebou občas mázli posvátným popelem nebo kurkumou. To je korektní součást těchto oslav, protože ti, kdo se zúčastnili Navarátri potřebují také „zchladit“ stejně jako sochy. Snažil jsem se nenápadně v koutě pomáhat dávat posvátný popel do sáčků, které si pak oddaní odnesou domů. Doufal jsem, že takhle pěkně zastrčený uniknu nadšencům s kurkumou v ruce. Nepovedlo se a za chvíli jsem měl obě tváře žluté.

Z nepřeberného množství detailů oslav jsem zde vybral body, které mě osobně přišly výjimečné či pozoruhodné. Ani zdaleka jsem však nepopsal všechno. To, co bych ale nedokázal popsat, je vnitřní prožitek. Samotnému mi nejprve přišlo, že místní oslavy Navarátri se skládají z velkého množství čím dál komplikovanějších rituálů. Praskala mi hlava už z toho, když jsem zkoušel sledovat, která všechna božstva se kde na jantrách nacházejí. Kdo si dokáže zapamatovat z hlavy deset různých jantra-púdž má můj obdiv.

Když jsme odjížděli z chrámu, pootevřeným okýnkem auta šuměl vítr. V hlavě jsem v něm úplně jasně slyšel recitace hymnů a manter, které jsem teď poslouchal deset dní v kuse. Přemýšlel jsem, o čem to vlastně celé bylo. Došlo mi, že nejdůležitější byla oddanost.

Úplně vše, co se zde dělo, bylo motivováno oddaností (bhakti). To, že se někdo naučí telefonní seznam, kterým je tisíc jmen Bohyně (Lalitá-sahasranáma) nevychází ze snahy o technickou dokonalost, ale z lásky k Bohyni. Za všemi těmi nekonečnými rituály, obětmi a oslavami byla obrovská všeprostupující láska k Bohyni. A to ne ve formě sochy ani ne ve formě jantry Šrí-čakry, ale v její nepopsatelné všudypřítomné podobě.

sarvasya buddhirūpeṇa janasya hṛdi saṃsthite ।
svargāpavargade devi nārāyaṇi namo’stu te ॥ 11.8॥

V podobě vědomí spočíváš v srdci [každého] člověka a dáváš nebe i vykoupení [z koloběhu životů], chvála budiž tobě, bohyně Nárájaní.

– Déví-máhátmja 11.8 (př. Z Štipl)

Bibliografie

Coburn, T.B., 1991. Encountering the Goddess: A translation of Devī-Māhātmya and a Study of Its Interpretation. State University of New York Press, Albany.

David, A.R., 2014. Embodied Traditions: Gujarati (Dance) Practices of Garba and Raas in the UK context, in: Dankworth, L.E., David, A.R. (Eds.), Dance Ethnography and Global Perspectives. Palgrave Macmillan UK, London, pp. 13–36. https://doi.org/10.1057/9781137009449_2

Kinsley, D.R., 1997. Hindu goddesses: visions of the divine feminine in the Hindu religious tradition, Hermeneutics Ser. University of California Press, Berkeley.

Narayanan, V., 2018. Royal Darbār and Domestic Kolus. State University of New York Press, Albany, pp. 275–297.

Sen, M., 2018. Politics, Religion, and Art in the Durgā Pūjā of West Bengal. State University of New York Press, Albany, pp. 105–119.

Shankar, J., 2018. The Internal Navarātri: Sarkar Baba of Benares and the Goddess Within, in: Nine Nights of the Goddess: The Navaratri Festival in South Asia. State University of New York Press, Albany, pp. 215–233.

Shukla-Bhatt, N., 2021. Straddling the Sacred and the Secular: Presence and Absence of the Goddess in Contemporary Garbo, the Navarātri Dance of Gujarat, in: Nine Nights of Power. State University of New York Press, Albany.

Simmons, C., 2018. The King and the Yadu Line:Performing Lineage through Dasara in Nineteenth-Century Mysore, in: Nine Nights of the Goddess: The Navaratri Festival in South Asia. State University of New York Press, Albany.

Simmons, C., Sen, M., 2018. Introduction, in: Nine Nights of the Goddess: The Navaratri Festival in South Asia. State University of New York Press, Albany, pp. 1–19.

Štipl, Z. (Trans.), 2023. Dévímáhátmja: Oslava Bohyně. Academia, Praha.

Tanaka, M., 1999. The Navarātri Festival in Chidambaram, South India. Senri Ethnological Studies 117–136. https://doi.org/10.15021/00002878

Wilson, N.A., 2018. Kolus, Caste, and Class: Navarātri as a Site for Ritual and Social Change in Urban South India, in: Nine Nights of the Goddess: The Navaratri Festival in South Asia. State University of New York Press, Albany, pp. 237–256.

---

1. Vidžaja-dašamí je název tohoto dne v sanskrtu, ale v běžném životě mu tak nikdo neříká. Většinou se mu říká Dasara, Dašáhra, Dašain, Dussera apod.
2. Mahišásura je kompozitum z mahiša („buvol”) a asura („démon”). Protože asura znamená prostě démon, někdy se mu říká pouze Mahiša.
3. 6. století je datace podle Simmons a Sen (2018). Jako z všech sanskrtských textů je zde situace ale složitější. Zdeněk Štipl (2023, str. 27) uvádí: „určení samotné Déví-máhátmja se podle různých argumentů pohybuje v … období od 5. až do 8. stol., není však vyloučeno, že přesahuje až k počátku 9. stol.“
4. Podle Déví-máhátmja nešlo ale o stvoření Bohyně. Ta samozřejmě existovala už předtím. Jednak už předtím zabila nějaké ty démony, kteří ohrožovali svět a také „ona je věčná, ztělesňuje celý svět, neboť proniká vším, co existuje“ (Déví-máhátmja 1.64, př. Z. Štipl). Proto bychom mohli říct, že šlo o něco jako o přivolání.
5. Datace jsou podle Simmons & Sen (2018).
6. Pasáž, kde podle instrukcí mudrce Agastji uctívá Ráma Slunce oslavným hymnem je známá jako Áditja-hrdaja. Zde si ji můžete přečíst: https://www.korenyjogy.cz/adtija-hrdaja/
7. Celkově byl ale védský pantheon těžce mužskou záležitostí. Indra, Mitra a Varuna v nejstarších védských hymnech naprosto dominují. Bohyně se zde vyskytují až v pozdějších védských hymnech, ale jejich zastoupení je i tak malé. Viz také Kinsley (1997).
8. Podobně jako višnuisté považují za hlavního boha Višnua případně některého z jeho avatárů (nejčastěji Kršnu nebo Rámu), šivaisté považují za hlavního boha Šivu, tak šaktisté považují za hlavní právě Bohyni. Pro ně je stvořitelkou všech ostatních bohů a je absolutnem. Většinou jde o tantrické tradice.
9. Např. i český překlad Déví-máhátmja od Zdeňka Štipla má na obálce fotografii z oslav Navarátri v Bengálsku.
10. Dočasné sochy, které se nakonec nechají rozpustit ve vodě, se v Indii vyrábějí i na některé další svátky. Durga-púdžá je ale v tomto ohledu největší.
11. Garbá je pulrál. Singulár by byl garbó (Shukla-Bhatt, 2021, str. 41), ale protože se dnes běžně tento tanec označuje v angličtině jako Garbá ponechávám název vždy v této podobě.