Po stopách jógy 3: Hathajóga

V předchozích dvou dílech (první a druhý) jsme postupně rozšiřovali pojem „jóga“. V tomto díle ho rozšíříme opět o celou řadu dalších aspektů, které budeme ilustrovat na nejznámějším hathajógovém textu – Hatha pradípice z 15. století. Také zde uděláme závěr aneb co z toho všeho teda plyne 🙂 .

Majúrásana ze spisu Džógapradípika (cca 1830)

Hathapradípika

Hathapradípika nebo také Hathajóga pradípika1 je známý středověký text o hathajóze. Její autor, Svátmárám, si hojně vypůjčoval z předchozích děl o józe a v tomto díle se tak kombinuje několik různých tradic.

Hathapradípika není ideálním dílem pro náš výběr. Je totiž jakousi složeninou z různých předchozích tradic a textů, takže prakticky nic v ní není úplně nové. Na druhou stranu představuje dobrý přehled různých technik a je dnes velmi známá.

Hathapradípika už obsahuje pránájámu a ásany (víceméně) tak jak je známe dnes. Obsahuje ale ještě další dvě oblasti, které jsou pro hathajógu typické, a to mudry (मुद्रा) a očistné techniky (tzv. šatkarman षट्कर्मन्)2

Začneme mudrami. Celkem jich zde najdeme deset (III.6)3:

Mahámudra, mahábandha, mabávédha, khéčarí, uddíjána, múlabandha, džálandharabandha, viparítakaraní, vadžrólí a šaktičalana.

Některé z těchto muder jsou i dnes velmi známé (uddíjánabandha, múlabandha a džálandharabandha), jiné připomínají ásany (mahámudra, viparítakaraní) a ostatní jsou něco úplně jiného 🙂 . Přesná definice muder není ve starých textech k nalezení, ale vždy jsou oddělené od popisu ásan. Podle všeho jde o techniky, které by měly různým způsobem ovlivňovat proudění prány, přispívat k probouzení kundaliní a někdy také přinášet nadpřirozené schopnosti. Přijdou mi jako velmi zajímavé téma a dnes se na ně často zapomíná. Protože by to bylo téma na delší dobu, vyberu jen jednu mudru jako příklad.

Jednou z nejslavnějších muder je Khéčarí.4 V praxi vypadá tak, že si jazyk strčíte nad měkké patro do nosohltanu. Protože to jazyk běžného smrtelníka nedovoluje, je potřeba ho nejdříve postupně vytahovat a také odříznout uzdičku jazyka. Jakmile je jazyk tak dlouhý, že si s ním dosáhnete až mezi obočí, tak ho můžete strčit do nosohltanu (III.31–36):

Khéčarí mudra je obráceni jazyka zpět do dutiny v lebce a upření pohledu k mezi obočí.
Postupně protahuj jazyk nařezáváním, cvičením a natahováním. Khéčarí je dokonalé, pokud se jazyk dotkne bodu mezi obočím.
Čistou tenkou čepelí, ostrou jako list, jemně nařízni kůži pod jazykem. Pokaždé ji nařízni jen o šířku vlasu.
Pak ji potři směsí rozdrcené kamenné soli a kurkumy. Po sedmi dnech opět nařízni o šířku vlasu.
Toto dělej po šest měsíců. Pak bude kůže po jazykem zcela odříznuta.5
Otoč jazyk zpět a vsuň ho do cesty trojice (do nosohltanu). To je Khéčarí mudra.

Takhle vypadá v její provedení v praxi (to jsem náhodně našel na youtube):

Tato mudra přináší celou řadu zajímavých výsledků. Mimo jiné (III.49):

Pokud se špička jazyk neustále dotýká [nosohltanu] a na jazyk proudí nektar (rasa) chutnající slaně, pálivě, kysele, jako mléko, med nebo ghí, pak [praktikující] zničí nemoci, učiní konec stáří, zbraně se od něj odrazí, bude nesmrtelný, dosáhne osmi nadpřirozených schopností (siddhi) a bude přitahovat krásné ženy.

Všimněme si, že se zde opět objevují nadpřirozené schopnosti.6 Kromě nich jsou tu i zcela světské výsledky – ženy budou praktikujícího milovat.

Ještě pár dalších muder je podobného ražení, ale vystačíme s jednou pro ilustraci. Teď se podívám na zmiňované očistné techniky. Je jich šest a proto se jim někdy říká šatkarman (षट्कर्मन्) nebo šatkrija (षट्क्रिया), což znamená „šest [očistných] úkonů“. Krišnamáčárja je příliš nedoporučoval7, ale asi stejně alespoň několik z nich znáte – třeba „proplachování nosu“ džalanétí nebo „zírání na svíčku“ trátaka. Část z nich se ale dělá v tradiční podobě spíš výjimečně. Např. basti (Hathapradípika II.27):

Ve vodě sahající po pupek zaujmi utkatásanu. Do konečníku strč trubičku. Promyj [vnitřnosti] stažením [svalů]. Tato technika se nazývá Basti.

Pod pojem „jóga“ se tedy v Hathapradípice skrývá veliká šíře různých fyzických technik. Od pozic těla, přes očistné techniky až po „tělesné modifikace“ jako je třeba khéčarí mudra.

Kromě nadpřirozených sil a osvobození (mukti, mókša) se zde setkáme i s dalším důležitým cílem jógy – probuzení kundaliní. V různých textech bývá vysvětlována trochu odlišně. Vždy je ovšem symbolizována spícím hadem a jedním z hlavních cílů pokročilých technik je její probuzení (III.101 – 104):

Jako se klíčem otevřou silou8 dveře, tak jógin rozrazí bránu osvobození (mókša) kundaliní.
Paraméšvarí (kundaliní) spí a svými ústy zakrývá vstup na cestu, která vede k sídlu Brahmy prostému všech neduhů.
Kundaliní, spící nad kandou9, je osvobozením pro jógina a spoutaností pro nevědomého. Ten, kdo ji zná, je znalcem jógy.
Kundaliní je prý stočená jako had. Ten, kdo přinutí tuto šakti k pohybu, je osvobozený – o tom není pochyb.

K probuzení kundaliní by mělo sloužit hned několik muder a také hlavní technika – šaktičálana. Popis této techniky je v Hathapradípice ale silně symbolický, takže nevíme, jak přesně vypadala v praxi (např. III.108: „Nadechni skrze slunce. Chyť ležícího hada jako se meč zasouvá do pochvy a nuť ji k pohybu každý den hodinu a půl, ráno a večer.“).

Kundaliní je prvkem, který se nachází někde mezi fyzickým a psychickým. Její umístění i pohyb po probuzení jsou popsány vlastně v těle (spí v kanda a pak se probudí a po páteři vyleze nahoru), ale zároveň je jasné, že nejde o anatomickou součást našeho fyzického těla. Ve středovké hathajóze se takto hodně prolíná fyzické a čistě duchovní.

 

Závěrem: Jóga není jedna

Většinou se říká, že jóga je jedna. Ve skutečnosti ale tento pojem zahrnuje tak nesourodé praxe jako je nařezávání jazyka či strkání trubiček do zadku, přes filosofické studium a rozebírání pojmů až po uctívání Boha. Zároveň nejsou různé pouze prostředky, ale i cíle. Na jedné straně jsou jógini usilující o vysvobození z koloběhu zrození (mókša) a pohrdající magickými silami, a na druhé straně jógini, kteří chtějí pomocí magických schopností okouzlit opačné pohlaví.

Historicky to také byli paralelně existující nezávislé směry a tradice. Ve skutečnosti i třeba v rámci hathajógy existovaly různé tradice, které se občas trochu míchaly a jindy striktně oddělovaly10. Navíc se nikdo úplně nesnažil pojem jóga přesně vymezit a proto dodnes bez problémů zahrnuje i protikladné významy – napr. oddělení (kaivaljam, viz minulý díl) a zároveň spojení11.

Kdybychom se podívali ještě na další texty a celkově to probrali podrobněji najdeme nespočet zajímavých bodů. Momentálně jsem mi stačí ukázat dva, které jsou dnes možná nejdůležitější:

  • Pojem „jóga“ zahrnuje nesmírně širokou oblast, která není nijak jednotná. Obsahuje nesmírné množství nejrůznějších duchovních technik – od meditačních až po fyzické. Dokonce i v případě podobných technik (jako jsou např. různé druhy pránájámy nebo manter) je rozdílné tradice a duchovní řády používali za účelem dosažení velmi odlišných cílů – někdo chtěl podmanit svou mysl, někdo chtěl číst myšlenky druhých a někdo balit holky.
  • Ásany jsou jen malou a dosti volitelnou složkou. V minulosti jste mohli být jógin a neumět jedinou ásanu. Ale pokud jste praktikovali pouze ásany, tak by vás nikdo za jógina nepovažoval. Za posledních šedesát let se to úplně obrátilo.

Hlavní rys, která zůstává v průběhu dějin všem jógam společným je důraz na praxi. Někdy je toto slovo přímo synonymem pro duchovní praxi (oproti teorii). Protože „jógu lze poznat pouze skrze [praxi] jógy.“12

 

Poznámky

  1. Technicky správně by se toto dílo mělo nazývat Hathapradípika, protože tak jmenuje v rukopisech a až relativně nedávno se mu začalo říkat Hathajóga pradípika. Význam je ovšem stejný.
  2. Když se přepisují slova ze sanskrtu do češtiny, většinou se používá slovníkový tvar bez jakýchkoli koncovek (aby se to dalo dobře skloňovat a nebylo to moc komplikované). To je v tomhle případě šatkarman (षट्कर्मन्). Jenže ne vždy se to přesně dodržuje, takže najdete přepisy s koncovkami: a to buď pro nominativ sg. (šatkarma, षट्कर्म) nebo nominativ pl. (šatkarmáni, षट्कर्माणि). Všechny jsou vlastně správně.
  3. V jednotlivých edicích se číslování veršů liší. Zde se řídím kritickým vydáním z Kaivalyadhama – Haṭhapradīpikā of Svātmārāma (ed. Swami Digambarji, Raghunatha Shastri Kokaje). 3. vyd. Lonavla: Kaivalyadhama 2016. ISBN 81-89485-12-1.
  4. Khéčarí je dokonce věnován samostatný text, který je starší než Hathapradípika – Khéčarívidja.
  5. Míněna je uzdička jazyka, frenulum linguae.
  6. Postupně došlo k jejich standardizaci na osm (zmiňuje je už Vjása ve svém komentáři k Jóga sútrám): anima – zmenšení na velikost atomu, mahima – zvětšení těla do nekonečné velikosti, garima – zvětšení hmotnosti těla do nekonečna, laghima – zlehčení těla až neváží nic, prápti – přístup do všech míst, prákámja – splnění jakéhokoli přání, ištva – „pánství“, absolutní vláda nad vším, vaštva – moc všechny si podmanit.
  7. A.G. Mohan vysvětluje, že tyto úkony jsou převzaty z ajurvédy a jejich použití bez pochopení všech kontraindikací a diagnostiky může vést ke zhoršení zdraví.
  8. Ve staré Indii nebyly zámky úplně jemné a bylo potřeba klíčem zabrat silou. Viz též Jan K. Brezinski: Yoga-taraṅgiṇī: a rare commentary on Gorakṣa-śataka: Sanskrit text with romanized version. Delhi: Motilal Banarsidass, 2015, str 198.
  9. V jiných textech bývá kundaliní umísťována do múládhara čakry. Kanda (कन्द) znamená doslova koule nebo boule a mělo by to být místo, kde začínají všechna nádí (energetické dráhy) a nachází se někdy v podbřišku – viz III.109.
  10. Hathajóga z hathajógy pradípiky vznikla podle všeho v náthovské tradici, ale předtím (i potom) existovala hathajóga především v tradici dašanámi sannjásinů a různé techniky z hatha, mantra a laja jógy si různě vypůjčovali a přehazovali. Viz např. James Mallinson: „Yoga & Yogis“. Nāmarūpa. Issue 15, Volume 03, March 2012.
  11. Např. „Ha znamená slunce a tha znamená měsíc. Protože výsledkem [tohoto procesu] je spojení slunce a měsíce (sūrya-candramasor yogād), říká se mu hatha-jóga“ (Siddhasiddhántapaddhati I.69.).
  12. Z Vjásova komentáře k Jóga sútře III.6.