25 tattev podle sánkhji: puruša a prakrti

Sánkhja je chápána jako jedna z šesti ortodoxních filosofických škol hinduismu, která tvoří s jógou docela úzkou dvojici. Sánkhja doslova znamená “počítání” či “vypočítávání”. Je to škola, která toho dost vypočítává, má různé kategorie, ty rozděluje na další podkategorie apod. Její osu tvoří “vypočítávání” 25 tattev. Ty jsou nejen základem sánkhji, ale tvoří i základ Pataňdžaliho jógy. Bez nadsázky můžeme říct, že bez pochopení těchto tattev nejde porozumět Jóga sútrám. Navíc toto učení proniklo i do mnoha dalších oblastí, např. do džjótiše (indické astrologie) nebo ájurvédy.

I v češtině je dostupná celá řada textů, které popisují základy sánkhji. Bohužel ale dochází k tzv. efektu tiché pošty. Kdysi dávno to někdo převyprávěl podle původních textů. Pak to někdo převyprávěl podle toho předchozího převyprávění. Pak to ještě někdo převyprávěl podle převyprávění tohoto převyprávění atd., až se původní učení ztratilo. Abychom tomu předešli, tak následující text není nějaké další shrnutí typu “co si myslím, že znamená ta a ta tattva”. Místo toho se podíváme rovnou na původní text a budeme vycházet přímo z něho. Tím původním textem je v tomto případě Sánkhja-kárika (Sāṁkhyakārikā) od Íšvarakršny. Je to nejstarší dochovaný sánkhjový text (přesné datum vzniku ale nevíme, někdy mezi 4. – 6. stol po Kr.1) a zároveň je tradičně chápán jako autoritativní shrnutí učení klasické sánkhji2

Ještě, než pokročíme dál, zastavil bych se u pojmu tattva. Ten se v tomto kontextu většinou překládá jako “princip”. Sánkhja jimi kategorizuje celý vnější svět, naší psyché i duchovní oblast do 25 základních principů. Ty pak představují jakousi duchovní mapu, po které má člověk kráčet k osvobození. V našem popisu tattev budeme postupovat stejně jako Íšvarakršna v Sánkhja-kárice: začneme na duchovním vrcholu a budeme směřovat do hmotného světa.

V textu se zaměřím čistě na Sánkhja-káriku, ale tu a tam odbočím pro ilustraci i k Pataňdžalimu.

Puruša & prakrti

Puruša a prakrti jsou základní principy sánkhji a nejen sánkhji, protože jsou ústřední i pro Pataňdžaliho jógu. Oba existují věčně, nikdy nevznikly a ani nezanikají. Puruša představuje naši skutečnou podstatu, naše pravé Já, která je stálá a neměnná. Prakrti je pak vše ostatní a je proměnlivá. Sánkhja-kárika jim věnuje poměrně velkou pozornost, protože je třeba mít minimálně v těchto dvou principech jasno. Základní problém je totiž v tom, že i když jsme puruša, myslíme si, že jsme něco z prakrti.

Sánkhja kárika poprvé mluví o purušovi a prakrti hned ve třetím verši, kde je také rovnou načrtnuto všech 25 tattev:

mūla-prakṛtir-avikṛtir-mahadādyāḥ prakṛti-vikṛtayaḥ sapta
ṣoḍaśakastu vikāro na prakṛtir-na vikṛtiḥ puruṣaḥ ॥ 3॥
Múla-prakrti z [ničeho dalšího] nevznikla. Sedm [principů (tattev)] počínaje mahat (buddhi) vzniklo a také z nich vznikají další. Dalších šestnáct [principů (tattev)] pouze vzniklo [, ale nic dalšího z nich nevzniká]. Puruša ani nevznikl ani z něj nic nevzniká.

Múla-prakrti (“základní prakrti”) tedy sama nevzniká, ale z ní pak vznikají další tattvy. Puruša také nevznikl a zároveň z něj nic dalšího nevzniká. V tomto verši je všech 25 tattev rozděleno do pěti kategorií:

  • nevznikl a nevzniká z něj (na prakṛtir-na vikṛtiḥ) = puruša
  • nevznikla a vzniká z ní (prakṛtir-avikṛtiḥ) = prakrti
  • vznikly a vznikají z nich (prakṛti-vikṛtayaḥ) = sedm tattev (buddhi, ahankára a pět tanmáter)
  • pouze vznikly, ale nic z nich nevzniká (vikāra) = šestnáct tattev (manas, pět živlů, pět orgánů poznávání, pět orgánů činnosti)

Dva aspekty prakrti

Protože z prakrti vznikají další tattvy, které technicky jsou také prakrti, používá Íšvarakrišna několik dalších termínů, abychom se v tom lépe orientovali. Múla-prakrti je základní neprojevený aspekt prakrti, než z něj cokoli dalšího vznikne. Někdy jí proto také říkáme avjakta, “neprojevené”. Vjakta, “projevené” je pak označení pro všech dalších 23 tattev, které z múla prakrti vznikají či emanují.

Tyto dva aspekty prakrti jsou popsány v následující kárice:

hetumad-anityam-avyāpi sakriyam-anekam-āśritaṃ liṅgam
sāvayavaṃ paratantraṃ vyaktaṃ viparītam-avyaktam ॥ 10 ॥
Projevené má příčinu, je pomíjivé, omezené, aktivní, mnohé, závislé, označené (označitelné), má části a je podřízené. Neprojevené je opakem [toho].

Múla prakrti (neboli avjakta, neprojevené) si můžeme trochu představit jako takový oceán, ze kterého všechno ostatní vzniká – je neomezená, neoznačitelná (není možné v ní ukázat na něco konkrétního apod.). 23 tattev, které z múla-prakrti emanují jsou ale už jiné – jsou už konkrétnější, ale zároveň jsou také pomíjivé. Mohou zaniknout a po osvobození (kaivalja) se všechny zase vrátí do prakrti. A i předtím se neustále mění.

Některé vlastností jsou ale stejné pro múla-prakrti i všech 23 tattev (= pro celou prakrti):

tri-guṇam-aviveki viṣayaḥ sāmānyam-acetanaṃ prasavadharmi
vyaktaṃ tathā pradhānaṃ tad-viparītas-tathā ca pumān ॥ 11॥
Projevené má tři guny, je nerozlišené, je předmětem [vnímání], společné, neživé a plodící. Taková je i pradhána (múla prakrti). Pumán (puruša) je opakem a [zároveň taky] takový [v některých ohledech].

Celá prakrti (projevené i neprojevená) má vlastnosti tří gun – sattva, radžas, tamas, které také pocházejí ze sánkhji, ale běžně se používají v józe i védántě. Prakrti je také předmětem vnímání purušy. Mimochodem právě tento aspekt často zmiňuje Pataňdžali, protože prakrti velice často označuje jako “viděné” 3 a purušu jako vidoucího nebo pozorovatele (draṣṭṛ).4

Další důležitý bod je, že prakrti je neživá (ačétana, také možno přeložit jako “nevědomá”). To znamená, že z hlediska sánkhji jsou i psychické funkce jako je buddhi (rozmysl), ahankára (ego) nebo manas (mysl) součástí neživé “hmoty” – podobně jako je chápe moderní neurologie. Vypadají jako živé jen díky “blízkosti” purušy (k tomu se dostaneme později).

Puruša, jak vidíme, je jednak v něčem opakem prakrti, ale v něčem je jí podobný (je “takový” viz kárika 11 výše). Váčaspati Mišra napsal k Sánkhja kárice komentář (Tattva kaumudí), kde píše, že puruša je prakrti podobný v tom, že oba jsou “bez příčiny” (tj. nikdy nevznikli) a věční. Od prakrti se ale liší v tom, že nemá vlastnosti (guny) apod.

Více purušů, jedna prakrti

Mudrc Kapila, dle tradice zakladatel sánkhji (akvarel, 1880, zdorj: British Museum)

Prakrti a puruša se liší ještě v jednom ohledu, který je dost specifický pro sánkhju (a pro Pataňdžaliho jógu), prakrti je jedna, ale purušů je mnoho:

janana-maraṇa-karaṇānāṃ pratiniyamād-ayugapat pravṛtteśca
puruṣa-bahutvaṃ siddhaṃ traiguṇya-viparyayāccaiva ॥ 18 ॥
Mnohost purušů je dokázána: [1) individuálním] přidělením zrození, smrti a nástrojů [poznávání a činnosti; 2)] kvůli tomu, že činnosti [různých lidí, tj. různých purušů] se nedějí současně; [3)] kvůli rozdílnosti způsobené třemi gunami.

My teď nepůjdeme do detailů uvedené argumentace.5 Co je pro nás podstatné je především fakt, že purušů je mnoho – tolik kolik je různých bytostí. Každý máme svého purušu. Ti jsou stejné podstaty, ale jsou od sebe odlišní (někdy se pro to používá metafora několika různých ohňů, které jsou také stejné podstaty, ale přitom jsou od sebe oddělené apod.).6

Této filosofie se držel i Pataňdžali, který také v Jóga sútrách pracuje s mnohostí purušů (viz např. sútra II.22).

Puruša jako nečinný pozorovatel

tasmācca viparyāsāt siddhaṃ sākṣitvamasya puruṣasya
kaivalyaṃ mādhyasthyaṃ draṣṭṛtvam-akartṛbhāvaśca ॥ 19 ॥
A z tohoto kontrastu je dokázáno, že puruša je svědkem, osamoceným (osvobozeným, kaivalja), má neutrální postoj [ke všemu], je pozorovatelem a není konatelem.

V tomto verši je přehledně shrnuto, co tedy puruša je. Íšvarakršna ho zde označuje přímo jako “pozorovatele” (draštrva, doslova “pozorovatelství”), což je velice podobné označení, jako často používá v Jóga sútrách též Pataňdžali (draštr). Puruša je v zásadě něco jako nejvnitřnější subjekt, je si vědom všeho ostatního, a to včetně věcí okolo nás, ale je i tím, kdo si v nás uvědomuje naše myšlenky, emoce, stavy atd. Sám nic nedělá (akartṛ) ani nehodnotí. Není smutný, když my jsme smutní, není veselý, když jsme veselí, je neutrální či vyrovnaný (mādhyasthya, doslova “spočívající uprostřed”). Dnešním slovníkem bychom mohli říct, že je něco jako čisté vědomí. Pouze si vše uvědomuje, proto je označován také jako svědek (sákšin).

“Spojení” purušy a prakrti

A teď přichází na řadu otázka: Jak to, že puruša nic nedělá, ale přitom to vypadá, že něco dělá a zároveň jak to, že prakrti něco dělá, když je neživá (ačétana)?

tasmāt-tat-saṃyogād-acetanaṃ cetanāvadiva liṅgam
guṇa-kartṛtve ca tathā karteva bhavaty-udāsīnaḥ ॥ 20॥
Kvůli tomuto spojení [purušy s prakrti] se ne-živé (ačétana) části linga [jeví] jako živé (čétana) a také kvůli činnosti gun [vypadá] nečinný (udásína, tj. puruša) jako konatel.

Linga se někdy překládá jako “jemné tělo” jsou to části prakrti od buddhi až po tanmátry (k nim se dostaneme). Třeba naše mysl vypadá jako živá, ale z hlediska sánkhji to tak není. Funguje jen díky tomu, že je k ní “připojen” puruša. Na druhou stranu puruša sám nic nedělá, ale protože třeba mysl pracuje, pokud je puruša “připojen”, mohlo by to vypadat, že puruša to dělá. Moderní příklad je elektřina. Ta sama taky nic nedělá, ale pokud ji připojíte třeba k větráku, tak se větrák začne otáčet, i když je jinak neživý. Je to ale jen příklad (v jiných ohledech se puruša od elektřiny samozřejmě liší).

Ve skutečnosti je ale toto spojení pouze zdánlivé (jeho příčinou je nevědomost) – puruša ze své podstaty nemůže být nikdy skutečně spojen s prakrti. Proto je třeba v Sánkhja-kárce 19 označen jako “kaivalja”, samostatný anebo volněji jako osvobozený (viz výše). Puruša fakticky není nikdy ani osvobozený nebo spoutaný, protože je neměnný (viz kárika 62: Tudíž [puruša] není nikdy skutečně spoutaný, ani osvobozený ani není součástí koloběhu smrti a zrození (sansára) / tasmānna badhyate’ddhā na mucyate nāpi saṃsarati kaścit).

Mimochodem o tomto spojení (sanjóga) mezi purušou a prakrti mluví i Pataňdžali v Jóga sútrách:

tasya hetur-avidyā ॥ 2.24॥
Příčinou tohoto [spojení purušy a prakrti] je nevědomost.

tad-abhāvāt saṃyogābhāvo hānaṃ tad-dṛśeḥ kaivalyam ॥ 2.25॥
Díky odstranění [nevědomosti] zanikne i spojení – to je osvobozením vidoucího (tj. puruši).

Toto spojení je tedy základem problému,je příčinou toho, proč se stále znovu rodíme v koloběhu sansáry. Sánkhja a Pataňdžaliho jóga se ale liší v tom, jak dosáhnout konce tohoto spojení. U sánkhji jde čistě o poznání či pochopení jednotlivých tattev (kárika 65 a 66). Podle Pataňdžaliho je třeba meditační prožitek vrcholící v nirbídža samádhi.

Shrnutí a nejčastější omyly

Puruša je čistý subjekt, uvědomuje si či vnímá vše ostatní, ale sám se nemůže stát předmětem vnímání nebo uvědomování. Jinak nedělá nic a je neměnný. Prakrti je vše, co vnímáme, od věcí okolo nás až po nehmotné věci jako myšlenky nebo emoce. Puruša se nikdy nemění, prakrti se mění. Oba ale existují věčně: nikdy nevznikly a nikdy nezanikají. I když jakmile rozpoznáme purušu jako naši skutečnou podstatu, prakrti “ustane v činnosti”, tj. už se nebudeme znovu rodit, protože z prakrti pro nás nevznikne nové tělo. Prakrti ale nezůstane úplně neaktivní, protože ještě existují ostatní purošové, kteří osvobození zatím nedosáhly. Pro ně je prakrti stále aktivní a vznikají z ní těla pro jednotlivé purušy.

Nejčastější zmatek ohledně prakrti a purušy je překlad těchto pojmů jako ”hmota” a “duch”. Na první pohled to vypadá docela trefně, ale při bližším zkoumání zjistíme, že je takový překlad zavádějící. Předně do prakrti patří i naše myšlenky, pocity apod. a ty bychom jen těžko označily jako “hmotu”. Na druhé straně slovo “duch” máme většinou spojené s určitými psychologickými funkcemi jako je třeba vůle či rozum, ale obě tyto funkce patří prakrti nikoli purušovi. Proto je lepší tyto pojmy nepřekládat.

Dalším omylem je identifikace s Šivou a Šakti. Dvojice Šiva a Šakti je z tantry, kde Šiva představuje vědomí, které je neaktivní a naopak Šakti představuje aktivní energii. Zásadní rozdíl oproti purušovi a prakrti je v tom, že Šiva a Šakti jsou v posledku totožní, zatímco prakrti a puruša jsou opaky (a navíc usilujeme o jejich “rozdělení”). Také Šakti je ze své podstaty vždy aktivní, je to energie, zatímco prakrti je neživá a po oddělení purušy “ustává v činnosti” (kárika 65 a 68). Také tantra pracuje se systémem 26 tattev, kde první dvě tattvy jsou právě Šiva a Šakti a dvanáctá a třináctá tattva jsou puruša a prakrti. I z toho je vidět, že nejsou totožní

Třetí častý omyl bývá spojování purušy a prakrti s mužským a ženským principem. Obecně je mužský a ženský princip západní myšlenka a v Indii ho nenajdeme (ani v případě Šivy a Šakti nejde o mužský vs. ženský princip). V našem chápání je navíc mužství aktivní, zatímco ženství je pasivní či přijímající. Zatímco puruša je z definice ne-aktivní a prakrti je neživá. Už z toho můžeme vidět, že nejde o mužský, resp. ženský princip.

Podobných omylů se v populární literatuře objevuje ještě více. Často si autor jen vezme jména “puruša” a “prakrti” a prostě si představí, co by tak mohla znamenat. Pokud chceme porozumět skutečné nauce sánkhji nebo i Jóga sútrám, je třeba vycházet z původních textů, protože pak máme jistotu.

V druhé části se podíváme na další tattvy, které postupně emanují či vznikají z múla-prakrti.


Druhá část: Buddhi a ahankára


Poznámky

  1. Íšvarakršna žil ve 4. stol. po Kr., ale nevíme, jestli byl skutečně autorem. Zároveň text musel vzniknout před polovinou 6. století, protože z této doby již máme dochovaný čínský překlad.
  2. Víme, že existovaly ještě další školy či tradice sánkhji před tímto textem, ale nedochovaly se. Viz též: Mikel Burley: Classical Sāṁkhya and Yoga. Routledge: New York 2007. ISBN 0-415-39448-1.
  3. Pataňdžali používá termín dršja (dṛśya), viz třeba Jóga sútra II.18, kde je prakrti popsána velice podobně jako v tomto verši ze Sánkhja-káriky: “Viděné má přirozenost sattvy, radžasu a tamasu, má podobu živlů (bhúta) a orgánů (indrija) a jeho účelem je [buď] prožívání [anebo] osvobození”prakāśa-kriyā-sthiti-śīlaṃ bhūtendriyātmakaṃ bhogāpavargārthaṃ dṛśyam.
  4. Viz třeba Jóga sútra II.20 anebo I.3 atd.
  5. Pokud to někoho zajímá, zde je volné vysvětlení těchto tří argumentů podle komentáře Váčaspatiho Mišri: Tři základní argumenty Íšvarakršny vycházejí z toho, že 1) se každý rodíme jindy a jinak, tj. puruša je spojen s prakrti pokaždé jinak a jindy, takže jich musí být víc, jinak bychom se všichni narodili stejně. 2) I když činnost nepatří k purošovi, ale spíš buddhi a dalším tattvám, tak jak je vysvětleno dále, všechny vykonávají své funkce pouze pro purušu (pro naplnění jeho účelu). Pokud by tedy byl pouze jeden puruša, tak by všichni lidé museli dělat totéž. 3) Váčaspati Mišrva vysvětluje, že různé bytosti jsou spíše sattvické (jako světci apod.), radžastické (běžní lidé) anebo tamastické (jako třeba zvířata). Tyto rozdíly v rozložení gun v různých bytostech by nešly vysvětlit, pokud by nebylo více purušů.
  6. Tohle je podstatný rozdíl oproti například advaita védántě, která se později v Indii stala dominantní duchovní školou, ta na základě Upanišad postuluje, že existuje pouze jedna realita (brahman) a ta je totožná s naším vnitřním Já (átman), takže ve skutečnosti existuje pouze jeden átman. Všechny rozdíly, které zažíváme, jsou jen plodem nevědomosti. Přístup sánkhji je naopak podobný některým dalším školám védánty, jež označují vztah átman a brahman jako bhédábhéda, tj. rozdílný a zároveň stejný.